Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto
změnu jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních
úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně
odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší
tupost těch komunistických.
Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i
centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s
miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou
stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v
západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka
rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova
firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na
obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x
více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se
neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té
švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten
další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské
integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média
vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic. Zatímco v dobách komunismu jsme
museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce.
Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
NNáš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a
sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové
causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni
stejní“ případně „tihle budou ještě horší“.
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského
deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně
pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset
volit jednu znich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí
si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny
astrunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě
vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i
společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že
i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim
odpustit úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou
malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či
modrou košili bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“, mnozí volit nechtějí a
nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali
menším zlem.
Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“? Jakou cenu má
vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a
čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje
absolutně.
Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve
změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší
nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale
pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a
k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později
najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich
podzimní volební neúspěch.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy
něco neudělali?“ Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat.
Můžete to poslat dál.
