Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o odškodném pro rodiny romských
dětí ve mně vyvolává pocit křivdy. Starý školský zákon skutečně žáky zvláštních
škol nepodařeně vymezoval formulací „ve zvláštní škole se vzdělávají žáci s
takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v
základní škole“.
ČTĚTE TAKÉ
České školství segreguje romské děti…
Kvůli tomuto vymezení se do zvláštních škol dostávaly děti, které potřebovaly
pro své vzdělávání speciální přístup učitele. A věř, či nevěř, štrasburský
soude, nezáleželo na tom, jakého etnického původu děti byly. Zkrátka platila
doporučení typu: „Dejte dítě do zvláštní školy, tam nebude tolik stresováno,
protože učitelé v této škole mají větší trpělivost a převážně mají speciální
pedagogické vzdělání. Jsou tedy odborníky, jaké vaše dítě potřebuje.“
Ano, do zvláštních škol se tak dostala řada dětí trpících poruchami chování z
toho důvodu, že jejich rodiče byli společensky velmi problematičtí a potřeba
vzdělávání jim byla na hony vzdálená. Ale opakuji: bylo „šumafuk“, jakého etnika
ti rodiče a jejich děti byli.
ČTĚTE TAKÉ
Průlomový verdikt: Romové byli diskriminováni v právu na vzdělání
Problém vždy byl – a stále je – v něčem jiném. V naší vzdělávací soustavě
nyní existují pro vzdělávání žáků se speciálními potřebami ve vzdělávání (dále
SPV) dvě linie. Jednak je to integrační vzdělávání v běžných školách a jednak
vzdělávání ve speciálních školách.
O integračním vzdělávání si bohužel ve většině běžných škol stále jen můžeme
nechat zdát. Mnozí pedagogové stále setrvávají v metodách pedagogické práce,
která ty nejpotřebnější dříve dováděla až do zvláštních škol. Toto platí
především u dětí, na nichž není jejich problém patrný na první pohled.
U tělesně postiženého dítěte totiž učitel již v základní škole pochopí, že
jej mezi zdravými v běhu vítězit nenaučí. Ale u dyskalkulika si stále nedokáže
vysvětlit, proč se mu pletou čísla a znaménka. U dyslektika pořád nerozumí tomu,
proč se nedobere výborných výsledků. A u dítěte s poruchou pozornosti prostě
nepřijme, že ani při zkoušení nedává soustavně pozor.
Právě zde je nutné individualizovat přístupy k dětem tak, aby i přes své
problémy naplnily vzdělávací program školy. Byla by však chyba řešit přítomnost
zdravotního postižení či poruchy chování snižováním nároků na dítě – kvůli
naplnění speciálních vzdělávacích potřeb nemohou školy opouštět polovzdělanci.
Z hlediska humánnosti školního prostředí a vlastně i přirozenosti je třeba
klást důraz na vzdělávání dětí s SPV v běžných školách. Základní škola se musí
naučit vzdělávat i žáky s SPV, pokud možno v místě bydliště, v přirozeném
prostředí kolektivu těch dětí, s nimiž se potkávají i mimo školu.
Nárok na pedagogy, aby se u trochu „jiných“ dětí naučili s touto „jiností“
pracovat, je oprávněný. Musí být doprovázen dostatkem příležitostí se v této
oblasti vzdělávat. Pedagogické fakulty musí opustit svou ambici vychovávat
výborné fyziky nebo geografy. Potřebujeme především učitele, kteří rozumějí
dětské duši a umějí naučit to, co je potřeba – byť ne do vědeckých podrobností.
Speciální školy mají i do budoucna ve školském systému místo. Jednak pro
vzdělávání žáků s těžšími formami zdravotního postižení, ale také pro
„vyšlapávání cestiček“ a hledání metod, s jejichž pomocí by běžné školy dokázaly
vzdělávat co nejširší okruh našich dětí.
Toto je cesta, aby se již neopakovaly štrasburské rozsudky. Jen tak lze
předejít obviněním, že je někomu upíráno odpovídající vzdělání. A jen tak
zabráníme tomu, aby o našem systému rozhodovali zástupci zemí, které do
vzdělávání menšin nevložily zdaleka tolik co Česká republika.
