„Není černoch jako černoch. Černoch z rovníkové Afriky je tak černý, až je
fialový,“ nadzdvihla mě ze židle vyjádření Zdeňka Kapitána, ředitele Úřadu pro
mezinárodně právní ochranu dětí v Brně. Pro
článek Lidových novin vršil před několika dny jeden rasistický argument na
druhý, když obhajoval svůj koncept čistého Česka a vysvětloval, proč „jeho“ úřad
za posledních deset nezprostředkoval ANI JEDNU adopci dítěte do Česka, zato
pomohl do zahraničí „vyvézt“ 320 dětí, především malých Romů a Romek.
První rána Kapitána
Kapitánova „mise“ je navíc od začátku skandální: Řešení situace přeplněných
českých ústavů není ve vývozu Romů do zahraničí, ale v preventivní podpoře
původních biologických rodin, aby zvládaly výchovu dětí a dokázaly jim připravit
adekvátní podmínky pro zdravý vývoj a vzdělání. A pokud to není možné, tak se
řešení nachází v systémové podpoře adopcí a pěstounství, deinstitutucionalizaci
náhradní péče a zvýšení důrazu na ambulantní služby.
Zdeněk Kapitán se přitom pustil do rodičů, kteří se odhodlali k adopci – a to
ne z nadšení, ale po zralé úvaze, náročné přípravě a systematickém odstraňování
rizik z osvojení. Ilustruje to výpověď Zuzany Králové ve zmiňovaném článku,
která nakonec adoptovala dítě ze zahraničí, ovšem nikoliv díky Kapitánově úřadu:
„Chtěla jsem adoptovat dítě tady v Česku, bylo mi jedno, jestli bude, nebo
nebude barevné. Klidně i romské. Ale Česká republika mi nedala možnost. Já jsem
neadoptovala dítě, protože by bylo krásné a černé, ale protože jsem chtěla
adoptovat dítě.“
Zuzana Králová kvůli tomu absolvovala roční kurz dětské psychologie,
konzultovala s biologickou matkou své adoptivní dcery, dlouho se na přijetí
holčičky připravovala.
Není se svým příběhem ojedinělá. V Česku je podpora náhradní rodinné péče v
plenkách, a to jak adopcí tak pěstounství. U něj dosud neexistují žádné
standardy, není dostatek kvalitních kurzů pro budoucí pěstouny, neexistuje pro
ně dostatečná síť podpory ani jejich supervize, stát náhradní péči podporuje
nepoměrně nižším finančním příspěvkem, než institucionální (což je
nepochopitelné vzhledem k tomu, že dítě v ústavní výchově přijde daňové
poplatníky na více než 250 tisíc korun ročně). Ústavy jsou přeplněné dětmi, ale
proces adopce je přitom nesmírně zdlouhavý.
Nová vláda to reflektuje a v koaliční smlouvě se objevuje následující plán:
„Vláda se zavazuje, že zlepší systém péče o ohrožené děti. Jedním z kroků bude
větší motivace ke zvyšování počtu pěstounských rodin, například jejich
profesionalizací.“
Pěstounství je bezpochyby jeden z nejpřirozenějších, nejúčinnějších a
nejlevnějších nástrojů pro pomoc dětem, kterým v biologické rodině hrozí
strádání, či dokonce týrání. Je také mimořádně důležitou alternativou k
institucionální výchově.
Je to však pořád „jen“ nástroj pomoci ex post, v čase, kdy už nelze dítě
zachránit v biologické rodině.
Prevence především
Stejně důležité, či ještě důležitější je včas zasahovat v biologických
rodinách, které se potýkají s problémy způsobujícími rozpad rodinného zázemí. Je
třeba, aby fungoval systém včasné intervence, který rozpozná kolabující rodinné
prostředí. Profesionální sociální pracovníci musí včas preventivně vstupovat do
rizikových domácností a být schopni zjišťovat zanedbávání dětí. Zároveň je
potřebná rychlá a účinná výměna informací mezi orgány sociálně právní ochrany
dětí, školou, lékařem a pracovníkem neziskové organizace. Ruku v ruce s tím by
měla jít podpora rodičům, kteří se dostali do problémů se zajištěním
ekonomického a bytového zázemí či při hledání zaměstnání. Mimochodem, podle
oficiálních statistik je z rodin odebíráno 12 procent dětí pouze z ekonomických
a bytových důvodů. Nejčastěji jsou to Romové z vyloučených lokalit.
Udržení dítěte v biologické rodině je důležité nejen kvůli zachování
biologických (tedy nejsilnějších) citových vazeb dětí i rodičů a kvůli ochraně
rozvoje osobní identity každého dítěte, ale také z praktických důvodů. Tisícovky
Romů a Romek v ústavech – ruku na srdce – nikdy nenajdou své náhradní rodiče. A
další desítky tisíc dětí – v sociálně vyloučených lokalitách, ale i v
rozpadajících se rodinách v majoritní společnosti – potřebují včasnou
intervenci. Od orgánů sociálně právní ochrany dětí, od pracovníků neziskových
organizací, ale i od pracovníků ústavů institucionální péče. I ty musí změnit
svůj profil a zaměřit se na ambulantní péči. Je nezbytné využít profesionálních
zkušeností jejich pracovníků a dále je vhodně doplnit a rozvinout, aby byli
připraveni pomáhat zajistit zdravé klima v rodinách, a když to nejde, nejprve
poskytovat dětem a jejich rodičům ambulantní servis – takový, který umožňuje
dlouhodobou spolupráci rodičů a sociálních pracovníků na nápravě situace a je
přitom zajištěna ochrana dětí, aniž by musely být z rodiny odebrány. A teprve až
i tato intervence selže, přistoupit k náhradní rodinné péči, případně i k pobytu
v ústavu – a to pokud možno jen na dobu nezbytně nutnou.
Podle mnoha odborníků může být až třetina institucí náhradní výchovy převedena
na ambulantní zařízení, do kterých rodiče a děti za pomocí a podporu docházejí a
které také nabízejí služby terénních sociálních pracovníků.
Čas pro Nečase
Obrovskou příležitostí je restart reformy a sjednocení systému péče o
ohrožené děti. Před dvěma roky reformu zahajoval tehdejší ministr práce a
sociálních věcí a dnes premiér Petr Nečas. V minulých týdnech proběhly
startovací semináře ve Zlínském, Olomouckém a Karlovarském kraji, které se tak
připojily k premiantovi – Pardubickému kraji – a začínají také připravovat
analýzy institucionální péče a práce orgánů sociálně právní ochrany dětí.
Součástí reformy sociálně právní ochrany dětí je i příprava individuálních
projektů, které se zaměří mj. na vytvoření sítě preventivních služeb, přípravu
standardů institucí náhradní výchovy a péče. Chystá se také změna pojetí práce
orgánů sociálně právní ochrany dětí směrem k prevenci. Nově by díky reformě měly
začít působit multidisciplinární týmy, do kterých budou zapojeny školy,
neziskové organizace, pediatři, policisté a další. Tyto týmy jsou s to
postupovat koordinovaně ve vztahu k řešení problémů jednotlivých rodin.
Přes entuziasmus mnoha sociálních pracovníků na úřadech i v neziskovkách je
ale většina práce stále před námi. Idea deinstitucionalizace a prevence je zatím
více na papíře a skutečností se teprve musí stát.
Publikováno s laskavým souhlasem autora
