Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany, je pohoršen odsouzením dvou
neonacistů, z nichž Erik Sedláček alias Sedlis-Diehard figuroval na druhém místě
kandidátky této strany pro krajské volby na Vysočině.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Neonacista a kandidát Dělnické strany ve volbách dostal za internetový časopis tři roky vězení
Pokud se dosud představitelé Dělnické strany ohrazovali proti označení
neonacisté, nyní se již k této ideologii přihlásili veřejně. Krátce před volbami
tak rozdali karty. Na nás ostatních je, jak s těmito kartami zahrajeme o
budoucnost. Odsouzení dvou neonacistů je prvním významnějším signálem, že by u
nás již mohly být brány vážně platné zákony. Dosud se soudy stavěly k "trestným
činům podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod člověka"
více než laxně. Výrok soudkyně Hany Doubkové by měl být určitým precedentem.
Samozřejmě se příznivci zločineckých ideologií opět ohánějí svobodou slova.
Oba neonacisté vydávali internetový zin Poslední generace, časopis plný
propagace násilí, popírání holocaustu a oslav popíračů, zejména Ernesta Zündela,
jehož citáty plní strany zmíněného časopisu. Rozhodně nelze oba redaktory
považovat za prosťáčky, jde o inteligentní, ale naprosto cynické manipulátory.
Tomu také odpovídá značná autorita, jíž se na nacistické scéně těší. Erich
Sedláček se proslavil před rokem, kdy nahlásil provokativní pochod pražským
Židovským městem na výročí Říšského pogromu.
Jedno z čísel časopisu Poslední generace je uvedeno mimo jiné těmito slovy:
"Obdivuji lidi jako je Ernst Zündel a mnoho dalších revizionistů, kteří jsou
si vědomi, jak nebezpečné je přinášet lidem historickou pravdu, a přesto se
obětují. Třetí číslo bych chtěl věnovat těmto lidem a uzpůsobit tomu obsah. Bude
obsahovat seznam, na kterém bude přes čtyřicet jmen revizionistů a lidí, kteří
se rozhodli říct pravdu a byli vystaveni židovskému teroru. Člověka až zaráží,
co se některým stalo a čeho jsou sionisté schopni. Když se mi dostal do rukou
tento seznam, uvědomil jsem si, jak obsáhlé téma je revizionizmus. Když jsem se
začal tímto oborem zabývat, tak jsem si uvědomil, jak minulost souvisí s
přítomností a že revizionizmus není jen o druhé světové válce nebo jen o
holocaustu, ale tato témata tvoří jen malou kostku ve velké mozaice židovských
lží a pokud ji budeme chtít rozbít, budeme muset napřed plně pochopit tyto lži,
které spolu souvisí. Počínaje Starým zákonem a politikou dnešních dnů konče.
Zničit tyto lži bude velmi těžký úkol, spíše nemožný, pokud se nestane něco
výjimečného, protože oni mají mocnější prostředky. Jeden můj známý a člověk,
kterého si nesmírně vážím, mi velmi rozšířil můj rozhled a hodně mě naučil o
sionismu, když mi napsal svůj názor na brožurku Osvětim: "Mohu Vám říct, že
obsah je mi velmi dobře znám a bylo o tom již hodně napsáno, ale Židé a jejich
přátelé to dokázali umlčet a rozpustili všechno jako bublinu v moři." S těmito
slovy musím jen souhlasit, protože se jim povedlo zavést do našich zákonů i
zákon o zpochybňování holocaustu. Mám strach, že se jim povede zavést tak za
deset let i zákon, který bude zakazovat šířit pravdu o sionismu. Pokud to ovšem
dopustíme…"
Komu by to nestačilo, může si přečíst další autentické citáty Ericha Sedláčka
z internetových diskusí. Například na fóru hooligans doprovázel své vstupy
těmito výroky: "Kdybych měl pokřtít Žida, musel bych ho vzít na most nad Labe,
zavěsit mu mlýnský kámen na krk a shodit ho do vody," nebo "Holocaust nebyl, ale
bude.";
V jiné diskusi napsal:
"Židé byli po celou historii kritizováni za svoje chování a jednáni v
hostitelských zemích. Vždycky tuto kritiku nenáviděli a potlačovali, ale neměli
nástroj, jak ji umlčet úplně. Po WW2 tento nástroj našli – vymysleli si plynové
komory a holocaust, čímž se stali nekritizovatelnými, jelikož každá kritika Židů
skončí vždy u holocaustu."
Řeči o svobodě slova jsou v případě neonacismu pokrytecké. Ti, kteří chtějí
brát jiným lidem nejen svobodu slova, ale každou svobodu, důstojnost, ba i
život, nemají na svobodu slova žádné právo. Odsouzení obou neonacistů je dobrým
krokem ke spravedlivějším poměrům v České republice. Zbývá jen doufat, že nejde
o krok ojedinělý či poslední.
KAM DÁL?
BLOG autorky na iDNES.cz
