Novináři z Prahy za provinčními politiky málokdy vyjíždějí s pochvalou. A aby se žurnalista vydal z „Václaváku“ až někam pod Radhošť, do Valašského království, to už tam na konci světa musí řádit pořádný regionální gauner. A Jiří Čunek měl tenkrát na podzim roku 2006 skutečně pověst mimořádně tupého lokálního šíbra.
Do Vsetína jsem proto vyjel notně nabroušen. Co je to za partyzána, který vykázal Romy postrkem na hranice města? Pak jsem si vzpomněl na monografii etnografa Iva Stolaříka o beskydských horalech. No jo, vždyť oni tam v těch Karpatech ještě před válkou pořádně neznali ani význam komína a v „kurlocích“ si vařili bramboračku na otevřeném ohništi. A ty jejich pohanské zvyky, právo první noci s každou nevěstou pro obecního fojta, a ta kořalka, kterou se už po generace otupují… Tak nějak jsem si předem omlouval neobvyklé moresy vsetínského starosty.
Pak se otevřely dveře starostenské pracovny. „Vidíte tu loď?“ pochlubil se Čunek místo zdvořilostního seznamování s pražským vetřelcem. Kanceláři vévodil mořský koráb z časů Kryštofa Kolumba pečlivě vyskládaný z drobných dřívek. „Dar vsetínských bezdomovců za to, že jsem jim zařídil charitní ubytovnu,“ děl Čunek. Následovala prohlídka všemožných darů od vděčných valašských poddaných. „Máme nejvíce občanských sdružení na počet obyvatel v republice,“ bil se v prsa.
Za chvíli už jsem seděl v jeho automobilu a naslouchal výpisům z účtů přísně vedené rodiny, v níž si prý ani fojtovy dcery nedovolí říct o kapesné. U plechových kontejnerů jsem byl svědkem obdivného plácání zdejších Romů včetně romské sociální koordinátorky (původně do Vsetína přijela, aby Čunkovi vynadala, ale záhy si ho zamilovala). Pochvalám jsem později naslouchal všude „na Vsetíně“: ve zdravotním středisku, v bufetu na náměstí, na nádraží…
Něco tu nehrálo, ale pohled do mapy dokazoval, že jsem nebyl na audienci u kazašského nebo běloruského vládce. Tak kam jsem to přijel, s kým jsem mluvil? S mysteriózním kazatelem z Beskyd? S valašským Jánošíkem?
S charismatickým vůdcem selského povstání? Rozum Čunkovi nevěřil ani slovo, ale duše se poddala a našeptávala, abych už ze Vsetína nikdy neodjížděl a začal strážit radnici s cepem v ruce. Kouzlo osobnosti? Ne, vždyť jeho sebechvála popuzovala a z pohotově milého úsměvu se obracel žaludek. Tak o co šlo? Nevím. Nevím. Nevím.
A neví to ani americký velvyslanec v Praze, premiér Topolánek, ministr Schwarzenberg, ani desítky dalších politických prominentů. Před schůzkou s Čunkem pronášejí na jeho adresu ostré repliky, po setkání jsou zvláštně smířliví, alespoň pro pár dalších dnů. Kdo je tedy Jiří Čunek? V internetové Wikipedii nebo v jiné encyklopedii se důvěryhodná odpověď nikdy neobjeví. Encyklopedisté možná jednou popíšou jeho činy a psychologové charakter, ale jakým kouzlem se původně nepřijatelný Čunek zázračně měnil v akceptovatelného partnera, na to asi nenajde odpověď žádný smrtelník. Snad jedině někdo mimo realitu, možná bůh nebo podobná bytost, Čunek přece není nadarmo předsedou politické strany, která s existencí někoho takového programově počítá.
Jenže řadový občan, byť bytostný milovník tajemna a záhad, už bude mít s Čunkovým mystériem problém napořád. Nevyřešitelný problém.
