Strana zelených při vstupu do vlády s rasisticky se projevujícím předsedou
lidovců Jiřím Čunkem slibovala, že zlepší životní podmínky menšin. Po dvou
letech není žádný posun znatelný.
Je pochybné, zda vládní programy integrace zaměřené na Romy vůbec dokáží vymezit
svou cílovou skupinu. Sami Romové se tomu totiž vzpírají. Někteří žijí v
sociálně patologickém prostředí ghett a slumů, někteří jsou jenom chudí, někteří
zbohatli svou pílí a umem, někteří tím, že tyjí z jiných Romů, například
lichvařením. Někteří se k romství hlásí, jiní s ním nechtějí nic mít. Zajisté
pak klanově žijící Olaši mají málo co společně sdíleného s Romy pocházejícími ze
Slovenska, kterých je v České republice v důsledku poválečné imigrace drtivá
většina.
Vládní integrační programy tato úskalí obcházejí. Konstatují sice, že se k
romské národnosti přihlásilo z odhadovaných dvou set tisíc necelých dvanáct
tisíc lidí, ale to přičítají nedostatečné osvětě. Jinak hovoří o Romech jako o
celistvé skupině, kterou je nutno integrovat programy na potírání sociálního
vyloučení a podporou romské kultury, tedy romství. V takovémto přístupu je
obsažen vnitřní rozpor. Není totiž jisté, zda podpora nejrůznorodějších projektů
zaměřených na rozvoj romské identity je nějak skloubitelná s potíráním sociální
patologie v ghettech.
Není tudíž divu, že v naprosté většině se vytváření i praktikování
integračních programů nechopili Romové, ale bílí neboli gadžové, gazdové,
sedláci, „Neromové“. Nejedná se o žádné přechodné stadium. I organizace,
prezentující se jako romské, mají většinou v jádru bílý aparát. Takovýto stav
bude trvat, dokud budou praktikovány integrační programy, které si pro jistotu
nepokládají ani otázku, kam že to chtějí ony Romy integrovat, jestli do české
společnosti, nebo podle obrozeneckého receptu devatenáctého století do
neteritoriálního národa, či do multikulturní Evropy. Proces integrace pak
připomíná recept na polévku z kamení. Přidáváme do vody k vloženému valounu
obvyklé polévkové ingredience a nakonec máme chutnou krmi. Valounem jsou v tomto
případě Romové a ingrediencemi všichni pracovníci integračních programů –
povětšinou bílí, tedy lidé kolem Romů. Nasytí polévka z kamení? No přece jako
každá jiná polévka…
Sliby neuskutečnitelného
Strana zelených přispěla do programového prohlášení vlády plánem na vytvoření
agentury, „která bude zajišťovat komplexní služby při předcházení sociálnímu
vyloučení a jeho odstraňování a zefektivní čerpání a zabrání zneužívání sociální
podpory. Vláda připraví komplexní program umožňující integraci Romů a
zabraňující sklonu k jejich sociálnímu vylučování. Vytvoří nástroj k zajišťování
komplexních služeb při předcházení sociálnímu vyloučení na lokální úrovni.“
Dosažením tohoto cíle byla pověřena ministryně bez portfeje Džamila Stehlíková
ze Strany zelených. Jak je již tradicí u ministrů bez portfeje od devadesátých
let, byly jí svěřeny lidská práva a menšiny.
Idea vytvoření agentury je ovšem staršího data než program zelených. Poprvé
se jí zabývala již Špidlova vláda v prosinci 2002 a smetla ji ze stolu. Jádrem
ideje agentury, stvořené úředníky frustrovanými neefektivností integračních
programů zaměřených na Romy, bylo vytvoření nástroje, který by fungoval s
vládním posvěcením mimo ústřední orgány státní správy jako obecně prospěšná
společnost nebo příspěvková organizace některého z ministerstev, působil by
přímo v terénu a spravoval veškeré státní peníze vydávané na integraci Romů.
Především však měl učinit konec fenoménu známému jako etnobyznys a nahradit Radu
vlády pro záležitosti romské komunity – poradní orgán vlády čistě symbolického
charakteru.
Etnobyznysem rozumějme jednu z nejmocnějších ingrediencí polévky z kamení:
vrstvu obchodníků s jinakostí menšin, v České republice především Romů, kteří se
zdůrazňováním jejich jinakosti pasují na experty pro naplňování jejich potřeb,
jež míní uspokojovat za peníze z dotací. Efekt jejich snah je však nulový,
protože podporou jinakosti se nikdy žádné integrace nedosáhlo, a je lhostejno,
zda jsou etnobyznysmeny Romové nebo bílí.
Avšak i tyto cíle byly pod patronátem Strany zelených a lidskoprávní
ministryně Stehlíkové notně rozmělněny. Na Úřadu vlády vznikl letos nový Odbor
pro sociální začleňování v romských lokalitách, který má být základem pro vznik
stejnojmenné agentury. Snad je ještě šance, že krkolomný název projektu bude
pozměněn a agentura nebude začleňovat Romy do sociálně vyloučených lokalit, ale
bude tělesem k sociálnímu začlenění všech vyloučených, bez rozdílu barvy pleti a
připisované etnicity, do společnosti v České republice.
Pomoc bez adresáta?
Idea agentury vycházela z poznání, že stát je v nevýhodě, má-li podporovat
skupinu, která není občany akceptovaná, a že by bylo vhodnější, aby takovouto
podporu poskytoval operativnější a pružnější cestou, prostřednictvím nestátního
subjektu pod kontrolou a s podporou státu. Původním cílem měla být regulace
finančních toků, které jsou od devadesátých let vynakládány na řešení romské
problematiky, aby se zamezilo etnobyznysu pod vedením různých filutů a jejich
„romských občanských sdružení“. Co může odbor na Úřadu vlády, avizující expertní
poradenství městům, obcím a nevládním organizacím, učinit pro zlepšení situace
Romů na sociálním dně a zamezení vzniku ghett? Nepříliš – v době, kdy na získání
peněz z evropských fondů existují stovky konzultantských firem a odborníky na
„projekty“ mají kraje i větší města.
Recept na polévku z kamení jsem opsal ze stejnojmenné nepublikované statě
Štěpána Moravce, dlouholetého pracovníka společnosti Člověk v tísni, která se od
roku 1999 věnuje pomoci sociálně vyloučeným Romům. Od roku 2005 do roku
letošního tato společnost uskutečňovala program Polis, který Moravcova stať
vyhodnocuje. Program Polis byl vlastně realizací původní ideje agentury, byť
samozřejmě s jedním velkým rozdílem: uskutečňovala ho občanská organizace bez
vládního posvěcení. Aktéři Polis vycházeli z dlouholeté zkušenosti práce s
romskou chudinou, která ukazovala, že je třeba usilovat o její integraci na
individuálním občanském základě, protože jiné cesty, zejména fantazie o
skupinové emancipaci Romů na etnickém základě, nejsou reálné a především samotní
sociálně vyloučení si ji nepřejí. Podle Moravcovy statě se během tříletého
programu Polis ukázalo, že téma sociálního začleňování vyloučených je
„komplikované a neslibuje žádný viditelný pokrok ani vděk voličů, není a nebude
prioritní a politici se jím budou zabývat zejména pod tlakem nějaké konkrétní
krizové situace“. V závěru své práce Moravec konstatuje: „Ačkoliv rozumná
sociální politika nezkoumá, kdo za co může, nýbrž co lze jak změnit, v těchto
případech je vždy pravděpodobnější, že žádná vnější síla klientovi sama o sobě
nepomůže, pokud nezmění sám své vlastní smýšlení a jednání.“
Co s tím může udělat ministryně Strany zelených Džamila Stehlíková? Prozatím
vládní programy integrace zaměřené na Romy nedokáží vymezit ani svou cílovou
skupinu.
Roman Krištof je vedoucím brněnského pracoviště Socioklubu.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-38 na straně 8.
