Miroslav Václavek: Počítání na Cikány a děti

„O tom, kdo je Rom, má ředitel rozhodovat na základě definice ministerstva
práce, kterou schválil i ombudsman. Podle ní se za romského žáka považuje
člověk, který se za něj sám považuje, anebo je za takového považován významnou
částí svého okolí“ – předseda Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař
Ministerstvu školství České republiky.

Když před nějakým časem vyšlo najevo, že Česká republika provádí rasovou
segregaci již od prvního stupně základní školy, neboť Evropský soud v roce 2007
tuto skutečnost konstatoval ve svém rozsudku, počaly orgány tohoto státu zametat
stopy za tímto jednáním, které má kořeny v nacistickém Německu, a rovněž počalo
kolem skandálního přístupu k Romům školního věku i velké mlžení.

A tak jak zpívá Jarek Nohavica, když není co do huby, tak se bije na buben,
počalo kouzlení s čísly, aby se tímto magiáles šari vari, kdy se z klobouků na
západ od Rozvadova budou vytahovat nikoli králíci ale čísla, kterými tato země
hodlá prokazovat údajné zlepšení stavu, pokud o rasovou segregaci v českých
školách jde.

Neboť prý patříme do Evropy.

A tak opět počíná sčítání žáků ve zvláštních školách, které nynější režim stále
dělí na bílé a Romy. Tedy nikoliv na děti postižené nějakou mozkovou dysfunkcí,
která jako jediná má být příčinou umístění dítěte do zvláštní, nyní eufemisticky
nazývané praktické školy a na ty zdravé.

Ovšem "neexistence" romských dětí na školách pro děti zdravé a naopak jejich
zařazování do škol, jejichž absolvováním je jim uzavřena cesta k dalšímu
vzdělávání a směrem do společnosti, svědčí o tom, že příčinou takového stavu
nemoc je. Rasovou nenávist, jinak než nemocí nazvat nelze.

Tato praxe odkládání romských dětí mimo oči společnosti do zvláštních škol byla
vytvořena komunistickým režimem. Režimem, jehož základním kamenem je segregace,
byť oficiálně ta třídní, a tento stav věcí přežil ve zdraví dvacet čtyři let
polistopadového vývoje. A i když se naše země změnila zvenčí alespoň natolik, že
se člověk již nemusí stydět za všudypřítomnou bídu, špínu a zaostalost
sovětského typu, kterou symbolizovaly doby před rokem 1989, pak uvnitř se toho
příliš nezměnilo.

Zloději zůstali zloději, i když nyní sídlí v Monaku a za pomoci prodejných
prostitutů si jejich hlasy tvoří zákony výhodné pro jejich zvláštní pojetí
práva, státu a spravedlnosti, komunisté zůstali komunisty a ani se nesnaží nic
maskovat nebo skrývat a bývalí komunisté nechodí ani kanály ani se nekají, ale
sdělují nám své postuláty z pravicových a konzervativních pozic.

A občan?

Ten ví přece své: za protektorátu byl pořádek a každý měl svoji práci. Za
komunistů byl také pořádek a každý měl také svoji práci. Co na tom, že se
kouřilo z komínů krematorií a občan byl obehnán ostnatým drátem a hlídán jako v
lágru. Občan věděl, co má dělat, protože mu to řekli a občan to dělal. A dělal
by to rád zase i dnes. Relikty oněch dob tak tvoří nikoliv odpad, ale základ
idejí, na nichž stojí naše společnost a náš stát.

Je to možná smutné zjištění, ale nepochybně se jedná o skutečnost, i když si ji
mnozí nechtějí přiznat a nalhávají si sami sobě, aby si toto své zlo nějak sami
před sebou obhájili. Osobně jsem svoji smlouvu s ďáblem o jednom myšlení doma a
druhým navenek, včetně mlčení a přikyvování zlu, vypověděl už dávno a to je
možná i příčinou těchto slov.

A tak musím reagovat, jak na rasově nastavené školství, tak na formulace jako z
říšského úřadu pro rasovou čistotu, i když nacisté měli pro takové případy celou
rasovou pavědu. Úřady České republiky v roce 2013, tedy šedesát osm let po
ukončení druhé světové války, tuto „vědu“ posunuly ještě o stupeň výše a tak
selekci dětí určených k náležité výchově a vzdělání a těch, jejichž návrat je
nežádoucí, vykoná genosse ředitel, za pomoci okolí.

Jak jinak popsat situaci, kdy si má lidská bytost dvacátého prvního století
stoupnout před tabuli a pohybem ukazováčku doprava nebo doleva dělit lidi jako
Dr. Mengele na osvětimské rampě na děti a Cikány. Tím, že nějakou skupinu
obyvatel vylučujeme ze společnosti za pomoci nástrojů státu, se totiž stáváme
těmi, kdo jsou pokračovateli nacismu. Už jen to, že ministerstvo školství vůbec
tuto iniciativu mající cosi dokazovat vyvíjí, usvědčuje naši zemi z toho všeho,
co stojí v rozsudku z roku 2007.

Nechápu jak je vůbec možné aplikovat předsudky vycházející z neznalosti i zla a
povýšit je na principy mající ukotvení v zákonech, normách a předpisech údajně
demokratického státu, když jejich jediným výsledkem je ještě větší zhoršování
stavu vzdělanosti těch, kteří jsou jako v nacistickém Německu úředně označeni za
nečechy a rasově nízké, a je jim tak připínána jakási pomyslná šesticípá hvězda,
barvy jejich pleti.

Jestliže namítnete, že je přeci známo, že Romové nemají zájem o vzdělání, pak se
musím zeptat, jak je možné, že právě děti romských přistěhovalců do Británie se
učí velmi dobře a zvládají výuku v angličtině, ač by dle místního obecného
povědomí měly být nevzdělavatelnými debily, lumpy a grázly, obtěžujícími svojí
existencí ty naše lepší lidi.

Je tomu tak proto, milý lepší místní člověče, že k nim britské školství a tak
potažmo britská vláda a společnost přistupuje jako k lidem a vzdělání jim
neupírá. Je pouze smutné zjistit jak příliš mají pravdu ve svém konstatování
romští žíků zmíněné britské školy. "Rozhodně tady na nás nikdo nehledí skrze
prsty, jak tomu bylo v Česku a na Slovensku. Do školy chodíme rádi a baví nás,"
shodují se romské děti a přiznávají, že do své rodné vlasti se již vrátit
nechtějí. "Co by tam z nás bylo?"

To, že veškeré vlády a moc v naší zemi stojí na oficiálním a všeobecně
tolerovaném a vytvářeném postkomunistickém a postnacistickém antiněmectví,
antiamerikanismu a anticiganismu (aby bylo alespoň něco možno nabídnout masám
frustrovaným desetiletími existence státně politicky organizovaného zločinu a
sužovanými upadající životní úrovní, úpadkem práva a občanských svobod a svést
tak jejich hněv někam pryč) je zjištění, které je všudypřítomné – i když většině
doposud uniká, že právě ony tři zmiňované pojmy jsou příčinou tohoto stavu.

Neboť jak společnost, tak vůbec život deformují a výsledkem je pohled na svět i
život sám, zkarikovaný jako v zrcadlovém sále na Petříně. Jednou věcí je vyjít z
lágru ven na svobodu, jako jsme vyšli v roce 1989 a věcí druhou je nežít i
nadále život mukla a otroka, což se nám většinově doposud nepodařilo. Protože
spolu se svobodou je spojena i odpovědnost.

Nikoliv spoléháním na jiné, a obviňováním druhých změníme příčiny a odstraníme
následky. Ale pouze přiznáním vlastních selhání a chyb konečně vykročíme ven z
bludného kruhu, v němž se nacházíme. Teprve potom můžeme mít čisté svědomí,
čisté ruce a neméně čistější záměry. Všechno ostatní je obyčejná špína. I když
může být hezky zabalená.

Pevně věřím, že se nám to povede a že to dokážeme. I když to bude bolet. Ostatně
i děti se rodí v bolestech.
Ale sen, který mám, za tu bolavou chvilku stojí…