Miroslav Brož: Romský aktivismus má vysokou cenu. Staří aktivisté odchází, mladá generace chybí

Romský aktivismus má v českém prostředí vysokou cenu

Slovo aktivista pochází z latinského activus, které v češtině znamená činný nebo aktivní. Definice aktivisty v encyklopedii, také vysvětluje, že aktivista se snaží prosadit nějaký cíl nebo reformu z vlastního přesvědčení, protože skutečně věří tomu, za co bojuje.

Za tento boj, který aktivista bojuje z  vnitřního přesvědčení, neočekává žádnou odměnu, plat, ani uznání a popularitu. Romský a lidskoprávní aktivismus má v českém prostředí vysokou cenu, není zadarmo.

Aktivista totiž nahlas a veřejně vyslovuje věci, kteří se ostatní zdráhají vyslovit a kritizovat, protože se bojí, jaké by takováto otevřenost a upřímnost, pro ně měla následky. Aktivista investuje svůj čas, energii a často i finanční prostředky, do činností a aktivit, které jemu osobně nepřinesou žádný benefit, kromě dobrého pocitu a často právě naopak. A tak se aktivisté zpravidla musí vypořádat se skutečností, že aktivismus má negativní vliv na jejich rodinný život, protože čas, energii a peníze na aktivismus, berou na úkor svých rodin.

Aktivismus má neblahý dopad i na pracovní kariéru aktivistů – málokterý zaměstnavatel si přeje zaměstnance, který bude kritický a bude loajálnější svému přesvědčení, než společnosti, pro kterou pracuje. Na to se napojuje další negativní dopad aktivismu na život lidí, kteří se mu věnují – tedy chudoba, ve které většina aktivistů a aktivistek po čase končí. Aktivisté chudobu, které i se svými rodinami čelí, často popisují, jako dobrovolnou skromnost, nebo nepřipoutanost k materiálním věcem.  Tak tomu ale vůbec není, složenky, jídlo, kroužky dětem a podobné nutné výdaje, potřebuje zaplatit každý.

Další negativní důsledek romského, či proromského aktivismu je, že romští a proromští aktivisté a aktivistky se stávají terči nenávisti na internetu i v reálném životě. Nenávist a vyhrůžky ze strany anticikanistů, jsou nedílnou součástí životů lidskoprávních aktivistů a jejich rodin. Aktivismus bolí. Věnovat se dlouhodobě lidskoprávnímu, romskému aktivismu v podmínkách České republiky, je na hraně sebeobětování, někdy za hranou, jak nám ukázal příklad Čeňka Růžičky.

Chybí mladá generace, staří aktivisté odchází

Nečekaný odchod Čeňka Růžičky vyvolal v malé a slabé české romské a proromské aktivistické komunitě diskuzi o budoucnosti. Za Čeňka Růžičku není náhrada. Lidskoprávní romští a proromští aktivisté jsou v České republice většinou pokročilého věku, často důchodci. Aktivismu se začali věnovat ve středním věku a zestárli. Autor tohoto textu představuje určitou výjimku – je ve svých 43 letech nejmladším (sic!) členem romské a proromské aktivistické komunity. Aktivisté díky svému vysokému věku, jeden po druhém, odcházejí. Nikdo je nenahrazuje. V ČR neexistují žádní mladí romští nebo proromští aktivisté nebo aktivistky. Pár mladších lidí se aktivismu věnovalo krátkodobě, v hnutí se objevili a zase rychle zmizeli, nevydrželi, neunesli tu zátěž. Novou generaci se nám nepodařilo vychovat. Selhali jsme v tom.

Možná neexistence mladé generace aktivistů a aktivistek souvisí s tím, že v ČR nejsou podporovány a neexistují lidskoprávní organizace, které by mohly sloužit, jako líhně a přípravky budoucích aktivistů a aktivistek.  Nefunguje vzdělávání k lidským právům a jejich obraně, natož vzdělávání tohoto typu, zaměřené na romské komunity.

Máme desítky, možná stovky, organizací, které Romům poskytují sociální služby, nemáme ale organizace a kolektivy, které by se věnovaly prosazování a obraně lidských práv Romů (čest vzácným výjimkám)  – kritika stavu lidských práv Romů a jejich obrana, je u nás většinou  nežádoucí a vnímaná, jako problém, ne jako něco pozitivního a už vůbec ne, jako příležitost ke změně a reformě.

Před zbývajícími romskými a proromskými aktivisty, leží nelehký úkol, ale zásadní úkol – musí přijít na to, jak a komu, předat své těžce nabité zkušenosti.

Vzhledem k tomu, že integrace Romů se v ČR nedaří, česká politika sociální integrace v ČR je ideově zaseklá v minulém století, její nástroje, jsou nefunkční, situace romských komunit se nadále zhoršuje, jejich chudoba a vyloučení se prohlubuje, je před námi ještě moře práce a novou generaci aktivistů a aktivistek budeme nutně potřebovat.