právě držíte letní dvojčíslo červenec-srpen. Tradičně, již devátým rokem, k
vám jedno dvojčíslo doputuje počátkem kalendářního roku na konci února a jedno v
létě v tuto dobu. Důvody jejich vydávání jsou ryze finanční, dvanáct klasických
čísel si prostě nemůžeme dovolit. Snažíme se to vám, našim čtenářům, vynahradit
navýšenými stránkami a obsahovou pestrostí. I tentokrát jsme se řídili právě
snahou vám nabídnout zajímavé postřehy, názory, úhly pohledů ze světa politiky,
společenských témat, kultury i literatury, a to formou různých žánrů.
Obálku jsme tentokrát zvolili „streetovou“, dovolím si užít tento termín.
Nafotili jsme organizátora a účastníky soutěže, kterou v Brně uspořádal Michal
Šaray, zakladatel skupiny M-Dance, jež sklidila za svoji existenci mnoho cen a
úspěchů v tanečních soutěžích. Michal je původně Brňák, žije v této jihomoravské
metropoli řadu let, zažil mnoho vzestupů a také pádů svých kamarádů, kteří kromě
jiného vyrůstali i v ulicích, jež se za posledních deset let výrazně proměnily z
běžných míst v ghetta, sociálně vyloučené lokality. Snaží se ve svém tanečním
uskupení nabízet místo především mladým lidem, kteří mohou svůj čas vyplnit a
trávit smysluplněji než mezi zdmi domů, na ulicích, kde se třeba i prodávají
drogy. Důležité je mít taneční vlohy. I proto přišel společně s romskou
neziskovou organizací Drom (z romštiny přeloženo do češtiny jako Cesta) v srpnu
se soutěží Tanečník Bronxu. Tento materiál pro vás nafotil a napsal Jiří Salik
Sláma.
Vždy je složité vybrat jen některé články, které v editorialu přiblížím. Osobně
totiž věřím, že většina z nich je poutavá, ovšem prostor a počet řádků mě prostě
velmi a zcela jasně limituje. Tak alespoň něco a ostatní kolegové prominou.
Jejich snahu snad oceníte sami při pročtení celého časopisu a pokud možno reakcí
na něj. Využijte e-mailu nebo třeba stránky Romano voďi na sociální síti
Facebook.
Psát o holocaustu, koncentračních táborech a utrpení konkrétních lidských
bytostí v nich, stejně jako o nutnosti společenského vypořádání se s tímto
traumatizujícím obdobím dějin, nelze přestat. Tentokrát připomínáme výročí,
které přímo souvisí s koncentračním táborem, ve kterém nalezlo smrt také mnoho
Romů, Cikánů, jak se v té době i v ofi ciálních soupisech a zákonech používalo.
V Osvětimi byl dokonce zřízen tzv. cikánský rodinný tábor, romské ženy a děti se
stávaly obětí „vědeckých“ pokusů dr. Mengeleho, a stejně jako ženy jiného původu
původů byly i ony násilně sterilizovány, byly na nich páchány zrůdné pokusy.
Letos se opět konal při příležitosti vzpomínky na likvidaci tzv. cikánského
tábora v Březince a zavraždění jejích vězňů německými důstojníky 2. srpna v
Polsku pietní akt, kterého se zúčastnilo asi 500 lidí včetně polských Romů a
Romů z dalších zemí. Přítomni byli také bývalí přeživší vězni z Osvětimi,
zástupci polské vlády a parlamentu a diplomaté. V noci z druhého na třetího
srpna roku 1944 zde byly v plynové komoře zavražděny téměř 3 tisíce dětí, žen a
mužů. Od události uběhlo 67 let. Více v česko-romském komentáři.
Už nemám prostor a přitom bych ráda připomněla rozhovor s Gwendolyn Albert o
významu nové etické směrnice Mezinárodní federace gynekologů, jež se významně
dotýká sterilizace. Rozhodně si přečtěte kulturní servis, který nabízí kulturní
zajímavosti včetně představení nové berlínské galerie Kai Dikhas, soustředěné
výhradně na současné romské umění.
A dál? No 28 stran textu, který vás snad informačně obohatí. Příjemné čtení!
Jarmila Balážová
