Mikuláš Vymětal k čtení jmen zesnulých: Nechte letos ty, kteří budou předčítat, aby si sami vybrali, zda číst jména židovských nebo romských obětí holokaustu

Včera byla Velikonoční neděle západních křesťanů – a současně osmý den Pesachu, připomínající velmi smutné výročí největšího pogromu v Praze z roku 1389, kdy zfanatizovaná křesťanská lůza povraždila tři čtvrtiny obyvatel pražského židovského ghetta. Jedni tedy radostně slavili, druzí si připomínali tragédii. To myslím dobře ilustruje složitost a komplexnost soužití různých skupin. Podobná situace nastane i 8. dubna.

Pro Romy to bude významné výročí – 50. výročí vzniku Mezinárodní romské unie a kongresu, na němž se zástupci z mnoha zemí dohodli na tom, že se chtějí označovat jako Romové (a odmítají označení Cikán), jak má vypadat romská vlajka a na mezinárodní romské hymně Gejľem, gejľem, reflektující romský holokaust.

26. nisanu židovského kalendáře, což bude letos právě 8. dubna, si připomínají Židé Jom hašoa – výročí počátku povstání ve varšavském ghettu (19. 4. 1943). Je to den tragický, ale současně také hrdinský, připomíná odvahu židovských povstalců, kteří vzdorovali v ruinách varšavského ghetta nacistické armádě skoro celý měsíc až do 16. května 1943. Také mnoho Romů se nacistům a fašistům aktivně bránilo – zmiňme alespoň povstání Romů v Osvětimi 16. května 1944, u nás působení „černého partyzána“ Josefa Serinka, na kterého si dodnes vzpomínají v některých evangelických rodinách na Vysočině a romské partyzány na Slovensku.

Romové a Židé jsou národy, které sdílí mnoho podobného – dlouhou tradici útlaku v rozptýlení mezi ostatními národy a také životaschopnost, když dokázali, na rozdíl od mnoha jiných, často mnohem větších národů, přežít a neztratit se z dějin. Židé a Romové jsou starobylé národy, jejichž kultura sahá až daleko do minulosti – a současně jsou to také mladé a životaplné národy, jejichž příslušníci mají často mnoho dětí.

Židovský i romský holokaust byla tak těžká rána, že trvalo dlouhou dobu, než přeživší našli formu, jak vzpomínat na své zemřelé příbuzné. Některé způsoby vzpomínání jsou náboženské – a patří k nim modlitby soukromé na hřbitovech, v synagogách, v kostelích a v koncentračních táborech. Jiné jsou sekularizované, k nimž patří předčítání jmen zemřelých. Často se tyto formy propojují. A dochází i k setkávání příslušníků různých náboženství. Několikrát jsem se účastnil setkání k výročí osvobození koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla vězněna má babička. Na velikém shromáždění bylo docela přirozené, že se polské ženy vedené knězem pomodlily polsky Otče náš a židovské ženy Kadiš.

Kultura vzpomínání na oběti se rozvíjí postupně. Uvítal jsem veřejné čtení jmen obětí – vzpomínám si, že jsem se ho před mnoha lety účastnil v Pinkasově synagoze, kde jsou na stěnách vepsaná jména také mých některých vzdálených příbuzných. Později jsem navštívil také čtení jmen obětí v Praze na Náměstí míru, kde mi to však připadalo emočně přepjaté, když po každém jménu říkalo „zavražděn“ a „zavražděna“, jako by hlavní identitou těchto lidí bylo jen to, že jsou oběti – a ne, že to byli především lidé. Naopak jsem byl opravdu rád, že se při této příležitosti začala číst také jména romského holokaustu.

Později jsem se podílel na organizaci tohoto čtení v „Žižkostele“ na Žižkově na výročí romského holokaustu 2. srpna. S toto tradicí jsme začali tuším v roce 2017. Do tamního klubu chodí mnoho romských dětí, takže bylo docela přirozené, že se účastnily a přirozenou cestou se tak seznamovaly s tragickou minulostí, o níž se v rodinách obvykle mnoho nemluví, protože je tak těžká, že se ji ti, kteří ji prožili, snaží zapomenout. V tomto našem čtení nás podporovala celá řada židovských osobností, včetně vrchního zemského rabína Karola Sidona.

V průběhu času se prosadilo několik různých termínů, připomínajících oběti 2. světové války, které pocházely z mnoha různých skupin obyvatel – 27. ledna je výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, což je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Při něm se obvykle připomínají všechny oběti dohromady.

26. nisanu židovského kalendáře (to bývá obvykle v dubnu) je výročí počátku povstání ve Varšavském ghettu. V Izraeli se tradičně připomínají židovské oběti holokaustu, zpočátku to byli především ti, kteří padli v boji proti nacistům (že si úctu zaslouží i ti, kdo byli prostě zavražděni bez boje, se v izraelské společnosti teprve učili chápat). Jom Hašoa, Den katastrofy, jak se toto výročí hebrejsky jmenuje, je významný den v celém Izraeli. Lokálně se váže na tři místa, která pečují o vzpomínku na zavražděné: Památník Jad Vashem v Jeruzalémě, Muzeum bojovníků ghetta nedaleko Akka a Beit Terezin v kibucu Givat Chajim Ichud. Při Jom Hašoa se připomínají především židovské oběti holokaustu, ale také zde dochází k vývoji, kdy se aktualizují nové perspektivy – například v Muzeu bojovníků ghetta se připomíná židovský humanismus, spojený se jménem pedagoga Janusze Korczaka, který má v památníku stálou expozici.

K připomínce romského holokaustu se váží také dvě výročí – Den romského holokaustu, 2. srpna, spojený s výročím likvidace „Cikánského tábora“ v Osvětimi (1944) a 16. května, Den romského odboje, připomínající termín, kdy se Romové úspěšně vzepřeli pokusu o transport do plynových komor v Osvětimi (také 1944). Přibližně tento den se také konala tradiční tryzna v Letech u Písku.

Pokládám za přirozené, že tato výročí mají svůj osobní rozměr pro rodiny, které vzpomínají na své zemřelé příslušníky. I po mnoha letech to může být velmi bolestivá a citlivá záležitost, která se přenáší z generace na generaci.

Současně je pro společnost také velmi důležité připomínat si oběti hrůzného lidského chování v minulosti, abychom se toho v budoucnosti vyvarovali. Týká se to tedy nejen těch rodin, které mají osobní vzpomínky, ale všech. Toto připomínání je tedy celospolečenským úkolem.

Obojí forma připomínání – vzpomínky těch, kterých se to rodinně týká i těch, kteří se k nim chtějí či mají přidat, se vyvíjí v čase.

Z rodinného vzpomínání si lidé vzpomínají na své příbuzné, které již osobně většinou nezažili – a přirozeně se k těmto vzpomínkám připojují také vzpomínky na ty, kteří hrůzy holokaustu přežili, sami vzpomínali a zemřeli později. Prakticky se to projevuje například tak, že kromě kamenů zmizelých (Stolpersteine), za lidi, kteří byli pro svůj původ zavražděni, se pokládají i kameny zmizelých za ty, kteří přežili.  

Také společenské vzpomínání se proměňuje. Za osmdesát let od událostí holokaustu došlo k mnoha dalším genocidám, a tak se přirozeně vzpomínání na novější oběti prolíná s těmi staršími a otázkami, zda je lidstvo nepoučitelné? Sám si živě vzpomínám na genocidu ve Rwandě, kdy většinově křesťanský národ Hutuů krvavě účtoval s většinově křesťanskými Tutsii, na válku v Bosně s genocidou ve Srebrenici, kdy oběťmi byli muslimští Bosňáci a také na dodnes neukončenou válku v Sýrii, trvající už deset let, kde je náboženství jen jedním z komponent složitého komplexu politicko-historických křivd.

Ke společenským připomínáním obětí patří, že jsou také někdy zneužívány k veřejnému hlásání nesnášenlivosti a někdy i k rozpoutávání dalších, „odvetných“ genocid. U nás může sloužit za příklad xenofobní proslov proti uprchlíkům předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky na Terezínské tryzně v roce 2016, který tehdy vrchní zemský rabín Karol Sidon ve statečném projevu rázně odmítl.

Vzpomínání na bolestivou minulost je tedy věcí, která nám ukazuje i bolestivou přítomnost. Najít správnou cestu je také složité, protože názorů a stran je zde mnoho – a mnoho z nich je také oprávněných.

Živá diskuse, která se rozpoutala nad rozhodnutím správní rady Institutu Terezínské iniciativy číst pro letošní rok pouze jména židovských obětí – a podpořit čtení jmen romských obětí na Den romského holocaustu 2. srpna, je tedy pro mě pochopitelná. Jedná se o složitou a bolestivou rovnici s mnoha neznámými. Diskuse je však také potřebná, protože nás může přivést k vzájemnému pochopení a ke vhodnému kompromisu.

Chápu oprávněnost názoru těch, kteří chtějí dělat některé vzpomínky společně (27. ledna) a jiné odděleně (26. nisanu a 2. srpna). Chápu ovšem také oprávněnost těch, kteří chtějí tato výročí připomínat společně.

Ohledně čtení jmen obětí bych se pro letošek přimlouval za kompromis – nechat ty, kteří budou předčítat, aby si sami vybrali, zda chtějí číst jména židovských, nebo také romských obětí holokaustu. Pro čtení v příštích letech pak vést rozhovor, kterým směrem by měly jednotlivé připomínky směřovat.

Na závěr bych rád poděkoval jak Institutu Terezínské iniciativy za to, že se dlouhodobě věnuje připomínání obětí nacistické persekuce v Českých zemích a v Evropě, tak také všem, kteří do diskuse přispěli a „přinesli tak vlastní kůži na trh“. Čtenářům těchto řádků přeji, aby prožili všechna výročí, která nás čekají, podle svých představ, zůstali zdraví v současné pandemii, a mohli se tak těšit z dobrých věcí, které nám život a mezilidské vztahy přináší.