Martin Šimáček: Jiří Čunku, nevyhrožujte!

Vsetínský starosta Jiří Čunek vyhodil před 11 lety z okna přes 85 miliónů
korun za nákup unimobuněk a rozpadlých baráků na vesnici, do kterých násilně
přestěhoval 300 chudých Romů z centra města. Problém se – světe div se –
nevyřešil, ale naopak prohloubil.

Jiří Čunek teď požaduje veřejné peníze znovu a přitom vyhrožuje: když je
nedostanu, lidi z města vyženu. Problém se přitom dal konstruktivně vyřešit už
tehdy. Causa vsetínských unimobuněk patří mezi nejhorší praxe v sociálním
vyloučení v Česku s extrémními dopady na veřejné rozpočty i životy lidí ze
Vsetína, kteří se stali obětí sociálního inženýrství a politických ambicí Jiřího
Čunka.

„Pokud peníze nedostaneme, budou tito lidé muset ze Vsetína odejít a starost
o ně připadne jiným obcím. Umíme to zajistit,“ začal státu vyhrožovat starosta
Vsetína a senátor Jiří Čunek.

O jaké jde peníze? Mimo jiné o prostředky z evropských fondů na výstavbu a
rekonstrukci sociálního bydlení, jež mohou pro město Vsetín dosáhnout až desítek
milionů korun.

Co na tom, že veřejné peníze použil (zneužil) starosta Čunek na „řešení“ v
podstatě stejné situace již jednou – před 11 lety. Stejně jako tehdy je i
tentokrát hlavním strůjcem problémů, které musí za veřejné prostředky „řešit“.
Před lety programově vytvořil problém pavlačového domu ve Smetanově ulici, který
následně zboural. Nyní reaguje na problém v buňkoviště v Poschle – problém, na
který tehdy zadělal přesunutím 230 lidí z centra na okraj. A znovu ho chce
zaplatit z veřejných peněz.

Unimobuňky jako „vzorové sociální bydlení“

V roce 2005 město získalo přes 70 miliónů korun na výstavbu velmi
kontroverzního buňkoviště Poschla pro chudé Romy z programu Státního fondu
rozvoje bydlení (na podporu dostupného bydlení, tedy sociální integrace!). (A k
tomu vydalo bezmála 3 miliony obecních korun na nákup nemovitostí mimo Vsetín
pro 70 lidí, které neumístilo v buňkách.)

Nyní je chce znovu – a vyhrožuje: když mi je nedáte, udělám totéž, co před 11
lety. Lidi vystěhuju mimo Vsetín. Říká se zkušeností: Umím to zajistit!

Vsetín se totiž uchází o peníze, které k němu mohou putovat pouze při
spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování. A ta Čunkovi přihlášku ke
spolupráci před rokem vrátila k dopracování s tím, že nebyla spokojená s
„integračním“ plánem právě pro obyvatele Poschly. Po roce se však nyní ředitel
Agentury Radek Jiránek vyjádřil, že přihláška je doplněná a Vsetín má šanci
uspět.

Důležité je také to, že přes deset let staré násilné vystěhování sedmi
desítek Romů ze Vsetína organizované starostou Čunkem bude opět, počtvrté, řešit
ostravský krajský soud. Jeho tři předchozí rozhodnutí zrušil Vrchní soud v
Olomouci, naposledy letos na jaře, s odůvodněním, že pro vedení města Vsetína
„nebylo skutečným cílem vystěhování zajistit romským rodinám bytovou náhradu,
ale zbavit se problému na úkor jiných samospráv“.

Jiří Čunek znovu vystupuje do stejné řeky, která mu vynesla mimořádnou
popularitu, senátorské křeslo, místo ve vládě, předsednictví ve straně, ale také
zmíněné oplétačky se soudem. Resp. nikoliv jemu, ale městu, jež vede.

Kromě toho, že se Jiří Čunek stal českou ikonou vystěhovávání, či spíše
vymisťování a deportací (nijak jinak totiž nelze noční neohlášený násilný přesun
6 rodin z pavlačového domu ve Vsetíně do odlehlých vesnic ve třech jiných
krajích nazvat) a propagátorem bydlení v buňkách (tento model po něm opakovali
například v Kladně či Holešově a neváhali se na něj při tom odkazovat), se stal
také významným plýtvačem veřejných prostředků. Neúčinně je rozhazuje a chce
znovu.

Je to teď ještě horší, bude to stát víc, ale trvám na tom, že jsme uspěli

Rovnice by mohla vypadat asi takto: 71,4 mil. Kč (náklady na výstavbu Poschly
pro 230 lidí) + cca 2,5 mil. Kč (pořízení starých obtížně obyvatelných domů pro
70 lidí vymístěných ze Vsetína) + náklady na jejich noční stěhování (autobus a
nákladní auta) + až 10 mil. Kč za 10 let náklady na řešení situace vymístěných
rodin (které se hroutily v izolaci v neznámém prostředí), vč. nákladů na ústavní
výchovu odebraných dětí + sociální dávky rodinám (zejména mimořádné okamžité
pomoci také na nejnutnější opravy rozpadajících se domů) = přes 85 mil. Kč
veřejných prostředků, které nyní musí být přeinvestovány.

Vystěhované rodiny do obcí mimo Vsetín se pět let poté potácely na hraně
úplného rozpadu, aniž musely . Poschla se stala sociálním ghettem s velkou
fluktuací nájemníků. Buňky postupně berou za své – mj. vlivem plísní. Na
nevhodnost výstavby na území Poschly ještě před jejím začátkem upozorňovaly
vedení města dotčené orgány – ministerstvo dopravy a krajská hygienická stanice.
Přesto, že Jiří Čunek kolovrátkovitě opakuje, že „projekt“ uspěl, situace na
Poschle ho po deseti letech usvědčuje z opaku – segregované buňkoviště nikdy
nemělo potenciál se stát domovem pro lidi, kteří by se odtud měli odrazit ode
dna a zlepšit svou katastrofální životní situaci.

O tom, jaká je Poschla pro Vsetín obrovská zátěž, svědčí nejen výpovědi
sociálních pracovníků a pověst místa mezi místními lidmi, ale především
starostovské intermezzo Jiří Čunka v letech 2007-2014. V těchto letech se Vsetín
přihlásil ke spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování (nikoliv pod
vedením Jiřího Čunka) 2x, bohužel však neúspěšně (o čemž rozhodoval Monitorovací
výbor Agentury). Z obou přihlášek bylo patrné, že město bude muset reagovat na
obrovskou zátěž, kterou Poschla představuje, a bude přitom začínat s
integračními programy v podstatě od začátku – drtivá většina jich chyběla a
chybí.

O co opravdu šlo?

K dokreslení obrázku, o co Jiřímu Čunkovi před více než 10 lety šlo, a o co
mu tedy velmi pravděpodobně jde znovu, pokud se zázračně nepromění v nového
člověka, poslouží stručný historický exkurs:

Od roku 1998, současně s nástupem Jiřího Čunka do pozice starosty, začala
radnice do pavlačového domu v centru ve Smetanově ulici intenzivně sestěhovávat
především sociálně slabé romské rodiny. To se nezměnilo, ani když stavební úřad
opakovaně shledal chátrající dům stavebně-technicky závadným.

Přitom v roce 2002 schválila Rada města „Koncepci práce terénních sociálních
pracovníků“, ve které je přesná charakteristika bydlení chudých Romů ve městě,
vč. domu ve Smetanově ulici a detailů o sociální situaci jeho nájemníků a jejich
zadlužení. Navrhuje celostní řešení – od bydlení před sociální práci a programy
oddlužení. Varuje před hromadným přesunutím lidí z pavlačového domu na jiné
místo, i před vyhrocením situace, pokud se lidé odtud budou muset stěhovat
nečekaně a nárazově.
V roce 2002 se přitom na vsetínské radnici stále hovoří o tom, že pavlačový dům
projde rekonstrukcí. O projektu Poschla v té době veřejnost ani samotní
obyvatelé domu ve Smetanově ulici vůbec nevěděli. Ten začal být připravován až
od roku 2003.

Přesto, anebo právě proto, to vše Jiří Čunek udělal obráceně, než mu uložila
Rada města. A pořídil si k tomu oporu ve dvou jiných dokumentech, které Radě
města předložil: „Postup vůči neplatičům a nepřizpůsobivým občanům“ (2004) a
„Uplatňování programu nízké tolerance“ (2005). Druhý z materiálů mj. prokazuje,
že v případě nájemníků bytů v pavlačovém domě byly pod sankcemi hromadně
splaceny dluhy na nájemném, „a to až do plné výše“ .

Přesto se dluhy nájemníků ze Smetanovy ulice staly v roce 2005 hlavním
argumentem Jiřího Čunka pro definitivní zrušení záměru rekonstruovat pavlačový
dům a realizovat připravovaný projekt Poschla.

Stranou pozornosti přitom zůstaly fakty, že celkové dluhy nájemníků v domě se
v roce 2005 snížily. Řada domácností se sice přitom znovu zadlužovala –
především však proto, že byly přednostně nuceny splácet své starší dluhy i s
penále a nedostávalo se jim tak peněz na souběžné platby aktuálního nájemného a
služeb. Je také zdokumentováno, že mnoha domácnostem radnice odmítla schválit
splátkové kalendáře. Ombudsman souběžně konstatoval závažné nedostatky při
vyplácení nárokových dávek ze strany obecního úřadu.

Přestože měl Jiří Čunek nakročeno k tomu, aby přiměl zadlužené domácnosti ze
Smetanovy ulice se oddlužit a měl oporu v sociálních pracovnících, kteří od r.
2002 ve Vsetíně pracovali, otočil kormidlo zpět a mohl slavnostně ve čtvrtek 5.
října 2006 pozvat do Vsetína starosty z celého Česka, aby jim osobně a před
novináři představil dva nové kontejnerové „domy“ v technickém provedení „antivandal“.
Podle jeho slov mělo jít o unikátní řešení bytové problematiky „nepřizpůsobivých
občanů“, především Romů, které by mělo sloužit jako model pro další města.

Zase volby

Nyní se tedy Jiří Čunek, krátce před obhajobu zastupitelského křesla ve
Zlínském kraji a dva roky před obhajobu senátorského mandátu (2018) a jako
předseda senátního podvýboru pro lidská práva a rovné příležitosti , znovu
uchází o veřejné peníze na řešení sociálního vyloučení.

Vsetín a jeho obyvatelé (zdaleka ne jen na Poschle!) tyto peníze bezpochyby
potřebují. Město musí demontovat Poschlu, zavést skutečné sociální bydlení a
rozsáhlé integrační programy. Pokud to udělá pořádně, nebude za deset let (a
nebo někdy jindy) Jiří Čunek natahovat dlaň potřetí s žádostí o velkou
investici. To by ale musel své současné plány na integraci chudých lidí ve městě
myslet vážně a kromě sociálního bydlení by musel pomoci rozvinout komplexní
programy od zaměstnanosti a oddlužování až po sociální služby a vzdělávání. Mohl
by později, v horizontu let a desetiletí, pozorovat (a přitom stále podporovat),
jak problém ve městě postupně ubývá a zlepšuje se soužití. To je ale náročná
práce, lidem se špatně vysvětluje a obhajuje. A špatně se s ní vyhrávají volby.

A tak Jiří Čunek raději vyhrožuje. To by mohlo znovu zabrat.

S laskavým svolením autora převzato ze serveru Institutu pro sociální
inkluzi –
http://www.socialniinkluze.cz/