Martin Šimáček: Donášejte na Cikány

František Ryba, předseda Stavebního bytového družstva Krušnohor, včera ústy mluvčího družstva vyzval obyvatele Mostu, aby začali donášet na „Cikány a nepřizpůsobivé“, pokud jim vadí jako sousedé.

Ryba je ve veřejných prohlášeních tradičně tvrdý – nebere si servítky, uráží a nebojí se rasistických útoků na Romy. Nehraje si na ušlechtilého podnikatele (vlastnícího nebo spravujícího 70 % bytů v Mostě!), ale dává na odiv sprostotu a hulvátství. Bezpochyby patří mezi nejmocnější a nejvlivnější Mostečany a svým jednáním spoluvytváří normy a úroveň mezilidských vztahů ve městě.

Teď vytváří další normu, blízkou praktikám Státního bezpečnosti komunistického Československa – špiclování a donášení.

Ryba má obrovský podíl na tom, jak jsou v Mostě Romové (jako „skupina“) vnímáni. Soustavně se o nich dlouhá léta vyjadřuje jako o nepřizpůsobivých, o Cikánech, jedním šmahem tvrdí, že nepracují, dělají nepořádek, kradou, devastují byty. Rád a často uveřejňuje ve svých novinách SBD Krušnohor obrázky vybydlených bytů „po Cikánech“, staví se do role obránce slušných lidí proti nepřizpůsobivým. Vytvořil normu. Přiměl lidi, aby mu to věřili. Co jim také zbývá – bydlí u něho, nebo aspoň mají podíl v SVJ nebo družstvu, kde je Krušnohor dominantním podílníkem nebo jej aspoň spravuje. A co na tom, že v Mostě žijí po desetiletí tisíce Romů a není jasné, proč by měli být napadáni Františkem Rybou nebo někým jiným – prostě jsou to občané Mostu.

Kdy to Ryba napraví?

Krušnohor odvádí pozornost od vlastních kšeftů a minel. Lže lidem, kteří na mosteckých sídlištích trpí setrvalým zhoršováním situace, likvidací sousedských vztahů, cyklickou migrací lidí (v některých bytech rotují další a další rodiny bez budoucnosti, s pošramocenou minulostí a především s dluhy; a zůstávají trestuhodně bez pomoci a intervence úřadů, která by dávala šanci na změnu jejich situace). V některých částech sídlištních bloků – nejen ale ve Stovkách a Sedmistovkách – už se přestává dát žít.

Ale František Ryba stále zapomíná říkat, že je spoluautorem, nebo i hlavním viníkem této situace. Ve veřejných vyjádřeních se staví do role oběti, jejíž majetek je poškozován, a on si s tím musí sám poradit „navzdory státu“.

František Ryba by měl lidem, kteří „u něj“ bydlí, říci: promiňte, spackal jsem to a dám to do pořádku. A o co tedy (mimo jiné) jde? Krušnohor byl prostředníkem poslední – třetí vlny privatizace mosteckých sídlišť. Privatizovalo se pouze právnickým osobám, především družstvům a SVJ. A Krušnohor byl znovu dominantní. V době, kdy se zavázal převádět podíly jednotlivým obyvatelům bytů, se však významná část z nich ocitla ve vlastnictví spekulantů, často osob, které nežijí v Mostě, dokonce ani v ČR. A jsou to přitom tito podílníci či vlastníci, kteří byty dále pronajímají krátkodobě, rizikovým nájemcům, atd. A odtud pramení ten největší problém v soužití a správou domů.

Doposud tedy František Ryba nevysvětlil, co tím sledoval. Ani neřekl, co opravdu udělá se současnou neuspokojivou situací v domech, které má na starosti. Navenek se zdá, že si sám není jistý, co s tím.

Polít Most živou vodou

Rybovým jednáním trpí nejen konkrétní obyvatelů domů, o které jde. Trpí tím celý Most, město zdecimované komunistickým zločinem zlikvidování a přesunu do panelu a šedi. Zpřetrhaná historie a vztahy se neobnovují, lidé v Mostě jsou zavřeni v prostoru vykolíkovaném těžaři, bytovým družstvem Krušnohor a politickými garniturami, které město nedokázaly nasměřovat k lepší budoucnosti tím, že by řešily nejen ztracenou identitu města, ale také obrovské problémy současnosti, mezi které patří také kritická nezaměstnanost nebo zničené soužití.

A Agentura pro sociální začleňování, o které je v článku také řeč? Ta musí v Mostě překročit svůj stín, vyjednat si silnou pozici na magistrátě a nasadit tým špičkových pracovníků, kteří neuhnou ani Rybovi, ani xenofobním politikům, kterých je v Ústeckém kraji velmi mnoho. A vymyslet řešení pro nejpalčivější problémy města, včetně bydlení.

Most totiž bezesporu v současné době patří mezi těch několik míst v Česku, kde se situace v oblasti sociálního vyloučení nejdramatičtější a neobejde se bez jasného a masivního plánu řešení.

V poznámce na okraj dodávám, že mám v Mostě kus své rodiny v jedné z tzv. vyloučených lokalit a ještě jako ředitel Agentury pro sociální začleňování jsem před necelými dvěma lety v době před svým odvoláním ministrem Dienstbierem s vedením magistrátu, vč. primátora, naznačené řešení dojednával.

Autor je ředitel Institutu pro sociální inkluzi.