Linda Sokačová, Smart Cities: Inteligentní budova se sociálním bydlením

Linda Sokačová z Platformy pro
sociální bydlení napsala článek na téma sociálního bydlení do časopisu Smart Cities, který
vyšel i na jeho internetové verzi SC magazine.cz. článek
přinášíme s laskavým souhlasem redakce Smart Cities i autorky v plném
znění.

Linda Sokačová: Inteligentní budova se sociálním bydlením

Sociální bydlení patří v České republice mezi velmi frekventovaná témata.
Vláda se k němu chystá zpracovat první zákon, na jehož přípravě by měla
spolupracovat řada odborníků a odbornic zabývajících se (sociálním) bydlením,
financováním, sociálním začleňováním a sociální politikou, ale i architekturou a
územním plánováním.

Nad sociálním bydlením, které je v některých zemích pojato mnohem šířeji jako
dostupné či veřejné bydlení, je nutné uvažovat mezioborově a inteligentně, aby
nedocházelo k jeho stigmatizaci a zbytečnému vytváření segregovaných lokalit.

Sociální bydlení v České republice

U nás bohužel stále chybí systém sociálního bydlení, chybí také jeho definice
a každá obec nebo každá nezisková organizace si pod ním nejen představuje, ale i
realizuje něco jiného. Jsou obce, které mají rozvinutý a funkční systém
sociálního bydlení, ke kterému využívají svůj vlastní bytový fond nebo
spolupracují s neziskovými organizacemi. Existují i takové obce, které se
problémy svých občanů s bydlením nezabývají nebo svůj problém, v některých
případech spojený i se sociálním vyloučením, přenášejí na jiné obce.

Místo toho, aby obecní bytový fond sloužil k saturování potřeb těch, kteří
nemají dostatek finančních prostředků nebo čelí diskriminaci na trhu s bydlením,
často dochází k tomu, že primární využití slouží k zisku a byty jsou pronajímány
za nejvyšší možnou cenu prostřednictvím obálkových metod. Jsou dokonce i obce,
které už celý vlastní bytový fond privatizovaly, nebo se k tomu chystají.

Pokud se privatizace děje neuváženě a nepočítá se s budoucností, znamená to
mnohdy řadu potíží a problémů: segregaci v bydlení, růst nákladů na nájemné a
energie, ale i nedostatek prostor nutných pro existenci veřejných zařízení,
jakými jsou např. mateřské školky, jesle, lékařské ordinace.

Dnes se bohužel sociální bydlení rovná ubytovnám, které jsou zcela
nevyhovující z technických, finančních i čistě humánních důvodů. Jejich většina
poskytuje nevyhovující prostory těm, kteří si nemohou dovolit bydlet jinak z
finančních a sociálních důvodů nebo z důvodů diskriminace.

„Bydlení především“

Výzkumy a analýzy ukazují, že jednou z inteligentních cest k řešení je
přístup tzv. bydlení především (housing first). Sociální bydlení je nabízeno i
těm, u kterých si to v České republice stále ještě nedovedeme příliš představit,
tedy lidem bez domova dlouhodobě žijícím na ulici či s psychiatrickými problémy.
U tohoto přístupu se předpokládá, že bydlet se naučí člověk jen tam, kde se dá
skutečně bydlet – tedy v plnohodnotném bytě.

A pokud člověk potřebuje nějakou sociální službu, dostane ji. Ke stabilizaci
pak dochází mnohem rychleji a jednodušeji než na ulici. Když spíte pod mostem,
stěží začnete svou psychiatrickou nemoc řešit, možná ji ještě prohloubíte. V
bytě to ale jde. A nejedná se o žádný naivní a snílkovský přístup. Tuto politiku
využívá např. Kanada, která k ní přistoupila z důvodu vzrůstajícího počtu lidí
žijících na ulici či v nevyhovujících bytových podmínkách.

Dalšími zeměmi, kde tento přístup zažívá zelenou, je Skotsko nebo Finsko.
Systém se realizuje i ve velkých evropských městech jako Amsterdam, Budapešť,
Kodaň, Glasgow nebo Lisabon.

V některých státech USA (ale i např. ve Velké Británii nebo Vídni) se využívá
tzv. inkluzivního bydlení, které je založené na sociálním mixu bydlících v
určité lokalitě. Základem je, že developer v nově vystavovaných bytových domech
buď dobrovolně, nebo povinně ze zákona vyčlení určité procento bytů, které jsou
využívány jako finančně dostupné. Může jít o nájemní bydlení nebo i byt určený k
prodeji, ale za regulovanou cenu.

Od sedmdesátých let se tento přístup používá např. v Kalifornii nebo městech
jako Boston, Washington, New York či Chicago. Největší boom zažil tento přístup
po roce 2000, kdy došlo ve Spojených státech k velkému růstu nákladů na bydlení
a bylo potřeba zvýšit nabídku cenově dostupných bytů.

Někdy je sociální zónování dobrovolné a jindy povinné, k jeho podpoře se
používají různé nástroje. V USA se využívají pobídky pro developery ve formě
bonusů podle množství sociálních bytů, snížených poplatků nebo zrychlených
stavebních povolení. Podíl „sociálních bytů“ je od deseti do třiceti procent a
většinou je jejich užívání spojeno s regulací nájemného, jehož výše závisí na
příjmech domácnosti. Jedním z pozitivních dopadů „sociálního zónování“ nebo též
„sociálního mixu“ je, že nevznikají menší či větší segregované zóny, gheta,
vyznačující se nevyhovujícím a zanedbaným okolím. Snahou je vytvářet bytové
domy, kde žijí různé skupiny občanů a nedochází ke koncentraci problémů, které
jsou často spojené se sociálním vyloučením a chudobou.

Ve Velké Británii je také běžné zapojení developerů do systému sociálního
bydlení. Závazek k jeho výstavbě znamená zrychlení stavebního povolení, ale i
zlevnění pozemku. Soukromí developeři ale musí spolupracovat se specializovanými
agenturami sociálního bydlení. Pokud developer ve svém komplexu sociální bydlení
nepostaví, platí „pokutu“. Tyto poplatky pak veřejná správa používá k
financování veřejné infrastruktury – škol, nemocnic, stavby silnic atd.

Inspirace pro nás

Spolupráce a definování jasných podmínek pro developery, které souvisí s
veřejným zájmem, územním plánováním i rozvojem lokalit by se měly začít rozvíjet
a využívat i v České republice. Dosud jsme byli svědky spíše toho, že developeři
mohou své fantazie rozvíjet zcela bez ohledu na veřejný zájem a komunity v
lokalitách, kde k nové výstavbě dochází. Zkušenosti ze zahraničí, ale ukazují,
že tomu tak být nemusí.

SMART CITIES – Linda
Sokačová: Inteligentní budova se sociálním bydlením