Linda Sokačová: Paterčata a Klára Vítková - Rulíková aneb jak vypadá profesní selhání

Klára Vítková – Rulíková se stala celebritou. Stala se jí, protože podporovala
první česká paterčata a jejich rodinu. Má exkluzivní přístup do médií a
komentuje a komentuje a komentovat nejspíš bude ještě hodně dlouho. Řada
rozhovorů s ní byla na hraně, na hraně profesionality, na hraně slušnosti. Vše
se ale dělo v rámci dění kolem dokumentu ČT a s medializací souhlasila i rodina
paterčat. Svým posledním rozhovorem pro internetový

magazín OnaDnes ale Klára Vítková – Rulíková překročila veškeré profesní meze
plynoucí z postavení v Asociaci dvojčat a vícerčat a na Ministerstvu práce a
sociálních věcí.

Paní patronka Klára se chová jako zhrzená kamarádka. Chtěla přeci pomáhat. V
některých pasážích jde tak daleko, že se považuje dokonce za stát. Na otázku
OnaDnes “Jsou to jejich děti, tak proč by si je neměli vychovávat podle sebe a
bez vašeho řádu?“ odpovídá: „Můžou, ale pak nemůžou chtít pomoc od státu.“

Učebnice toho, jak nedělat sociální práci

Hlavní problém tkví v tom, že Klára Vítková – Rulíková profesionálně selhala, a
to naprosto ukázkově. Organizace poskytující sociální služby a i ty, které
poskytují specializované poradenství, které není jako sociální služba
registrované, mívají standardy kvality a standardy poskytování svých služeb.
Mezi ně patří také důvěrnost údajů. Soukromé věci z jednotlivých případů se
nesdělují kamarádům, natož celé republice do médií. Bez ohledu na to, co všechno
řekla, je její vystoupení v časopisu s celorepublikovým dopadem problém. Tyhle
věci mají být přístupné pouze těm, kteří daný případ řeší. Veškeré informace
směrem ven mohou jít pouze v anonymizované podobě.

Cizí je Kláře Vítkové – Rulíkové i gró celé sociální práce. Nejde o pomoc, jde
o podporu, jde o hledání cest, jak co nejlépe vyřešit danou situaci. Podpora
znamená i respekt k odlišnosti životních stylů a autonomii rozhodování. A to i
přes to, že „sociální pracovník“ má pocit, že je rozhodnutí špatné. Ten, kdo
přijímá sociální službu, má odpovědnost sám za sebe. Sociální pracovník nebo
pracovnice tu není od toho, aby rozhodoval za jiné. Pokud má pocit, že
spolupráce k ničemu nevede, může ji ukončit a předat práci někomu jinému. Ale v
tichosti.

Chyba byla v celé kauze už na začátku, kamarádství je kamarádství,
profesionální sociální práce je sociální práce se všemi pravidly a závazky vůči
těm, kterým je poskytována. Pokud vztah byl považován za přátelství, měl se
profesně angažovat někdo jiný, méně zaujatý, někdo, u koho nehrozil emocionální
rozkol.

Chyba není jen na straně nositelky výroků v internetovém magazínu OnaDnes, to by byla
křivda. Je to i o současné koncepci sociální práce a sociální politiky v České
republice. Mnohdy se zdá, že cílem není podpora a vyřešení situace, ale
potrestání za to, v čem se jedinec nebo domácnost nachází. Problémy chudoby nebo
diskriminace jsou vnímány především jako individuální selhání a ne součást širší
reality. V tomto se patronka paterčat jen zařazuje do mainstreamu.

V jedné části
rozhovoru říká, že městský úřad moc dobře věděl, proč rodinu víc nepodpořil
("Dneska vím, že oni tu rodinu znali. Já ne.") Městskému úřadu a Kláře Vítkové –
Rulíkové nějak uniklo, že podpora to byla hlavně pro děti a děti na ni mají
nárok bez ohledu na své rodiče. V případě paterčat jde navíc o rodinu, která se
nevyznačuje žádnými selháními, nepáchá násilí na dětech…

Vyhrožování odebíráním dětí je jen… vyhrožování

Jedna z nejskandálnějších částí rozhovoru se týká odebírání dětí. Patronka
paterčat se bojí, že rodině budou děti odebrány. Dokonce na to jejich matku
upozornila a vadí jí, že za to dostala vynadáno. Stejně jako Alexandra Kiňová se
domnívám, že šlo o vyhrožování. Jako zaměstnankyně MPSV by měla vědět, že
odebírat děti ze sociálních důvodů se nemá. Potvrdil to i Nejvyšší soud. Právě
proto tady jsou různé podpůrné služby, právě proto žádá i Asociace dvojčat a
vícerčat o různé granty.

Pokud tedy někdo takový argument používá, aby vymáhal
svá pravidla, vyhrožuje. Týrá snad někdo paterčata nebo jejich bratra,
zneužívají je rodiče? Ne. Všechny děti prospívají a vypadají spokojeně. A že
rodiče občas selžou? Ruku na srdce, selháváme občas všichni, co máme děti. Kolik
procent české populace "rozpíká" rohlíky a kolik z nás vyhodí občas jídlo z
předešlého dne? A zbytečné utrácení? Stačí se podívat na statistiky
spotřebitelských úvěrů. Buďme upřímní alespoň sami k sobě.