Už v březnu tohoto roku nás čeká sčítání lidu, které je bezesporu důležité pro jednotlivé složky našeho státu. Při minulém sčítání se dlouho řešila otázka národnosti. A to i přesto, že údaj byl a i nyní je dobrovolný.
Mnoho z nás zvažovalo, zda u svého jména, bydliště a dalších údajů zveřejníme, že jsme také Romové. Historie totiž ještě není tak dávná a mnozí z nás mají v paměti vyprávění našich babiček a dědů o 2. světové válce. Věřím, že nic podobného se stát nemůže. Žiji však v hlavním městě, kde je život více či méně anonymní a vím, že jiné to bude na maloměstě, kde znají váš dům a kde si nejste jistí, zda mít večer otevřené okno, je úplně dobrý nápad.
Sama za sebe jsem se rozhodla kolonku národnost vyplnit. Zvolím si rovnou národnosti dvě. Českou i romskou, neboť jsem se dověděla, že to pravidla umožňují. Přijde mi to správné, protože nejen, že jsem Romka a cítím se jí být, ale také jsem se narodila v České republice, studovala tu a tuto zemi uznávám jako svůj jediný domov. Ať už se to někomu líbí či ne. Pokud ctím pravidla a zákony této země, mohu být kýmkoliv, a každému by to mělo být jedno.
Dokážu si představit, že podobné pocity mají lidé, kteří se tu narodili, studovali, ale jejich rodiče pochází například z Ukrajiny nebo Vietnamu a zemi svých rodičů možná ani neznají.
Na stránkách sčítání lidu 2011 jsem se dočetla, že pokud nějaká z menšin dosáhne v jednotlivých obcích deseti procent, je obec povinna zřídit výbor pro národnostní menšiny. Představuji si, že by takový výbor mohl být nápomocen při řešení problémů (například se zaměstnáním, bydlením, vzděláváním nebo nesmyslným zadlužováním). Snad by se pak hledala řešení společně a výsledky by pak byly efektivnější. Samozřejmě vím, že to nejsou problémy lehce řešitelné a je jednoduší o nich psát, než je skutečně řešit. Nicméně velký krok vpřed by to byl. Pak bychom totiž byli menšinou, se kterou Česká republika počítá.
Připravme se však také na to, že nejprve budeme číselným údajem pro statistický úřad. Je to jeho práce. Prostřednictvím médií pak zveřejní „proroctví“ kolik menšin bude v České republice žít za pět let, a tím se, počítám tak na měsíc, staneme vhodnou konverzací pro některé ustrašené lidi z majority. Ale co, na to jsme přeci zvyklí. Věřím, že naše děti jednou svou národnost nebudou řešit a přitom budou vědět, kým jsou.
