Klára Šimáčková Laurenčíková: Chci se výrazně vymezit proti rozlišování mezi uprchlíky na základě jejich rasy

Dnešek 20. červen je od roku 2001 slaven jako Mezinárodní den uprchlíků. Tento den nám má připomenout, že na světě jsou stále miliony lidí, kteří jsou z důvodů válek, okupace, přírodních katastrof či násilí anebo pronásledování na základě rasy, víry, národnosti, politických názorů, sexuální orientace či jiných důvodů nuceni opustit svou zemi. Toto číslo přitom stále narůstá a nyní se již celosvětově blíží 90 milionům osob. Mezinárodní právo přitom dává každému právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu. Tyto země jej musí přijmout na svém území a měly by mu poskytnout nějakou formu ochrany, která by mu umožnila žít důstojný život bez obav a svobodně projevovat svou osobnost stejně jako my ostatní. Na tyto základní principy bychom rozhodně ani dnes neměli zapomínat.

Pro Českou republiku se přitom téma uprchlíků stalo v současnosti velmi aktuální, a to kvůli válce na Ukrajině. Tato válka ze země vyhnala již skoro 8 milionů lidí, přičemž v České republice bylo k dnešnímu dni zaregistrováno přes 378 000 z nich, kterým byla u nás udělena dočasná ochrana. Chtěla bych na tomto místě nesmírně poděkovat všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k jejich vstřícnému a zdárnému přijetí a k tomu, že se tito uprchlíci u nás i přes to, co na Ukrajině díky ruské agresi prožili, mohli cítit v České republice bezpečně a vítáni. Chápu, že to vzhledem k překotnému vývoji situace, míře ruské agrese a velkému počtu osob nebylo vždy jednoduché. O to více bych chtěla ocenit dobrou vůli a nasazení všech, kteří se přijímání a integraci ukrajinských uprchlíků věnovali i nadále věnují, a to ať již vládním úřadům, krajům a obcím, nevládním organizacím, ale i mnohým firmám a bezpočtu jednotlivců.

Nesmíme však zapomenout, že po prvotním přijetí uprchlíků v České republice je nutné pracovat na jejich integraci do české společnosti. To pro nás i vzhledem k vyšším počtům uprchlíků představuje často nové, výrazné výzvy a vyžaduje hledání nových, neozkoušených řešení. V některých případech pak dochází i k omylům a chybám. Nicméně bychom neměli polevovat v úsilí zajistit každému uprchlíkovi z Ukrajiny řádné a důstojné přijetí a umožnit mu získat v České republice příhodné místo k životu. Měli bychom se snažit vcítit se do postavení těch, co ve své domovině často o všechno přišli a nemohli si sebou vzít nic či jen málo. Neznají přitom pravidla života v České republice, nemají zde zázemí, neznají často ani jazyk. Nelze na ně proto podle mne vždy uplatňovat stejná pravidla jako na české občany.

Pokud bych uvedla jeden prakticky příklad, tak je sice pravda, že stát neplatí běžnému dospělému občanovi zdravotní pojištění. Nicméně pokud např. ukrajinské uprchlice chtějí začít v České republice pracovat, aby se zapojily do veřejného zdravotního pojištění, musí mít zajištěné místo pro své nezletilé děti ve školských zařízeních. Pokud se tak v praxi nestane, nebudou se moci do pracovního procesu zapojit a budou si muset pojištění hradit samy, což však pro ně může představovat finanční problémy. Nastavení systému by tak vždy mělo myslet na všechny detaily, které může vyvolat.

Rovněž bych se rozhodně chtěla výrazně vymezit proti rozlišování mezi uprchlíky na základě jejich rasy či jiných znaků či jim kvůli tomu odpírat jakoukoliv pomoc a podporu. Mohu chápat, že některé skupiny uprchlíků představují výraznější výzvu pro české orgány státní správy i samosprávy. O to více je však nutné hledat společně cestu k řešení a nikoliv problém odsouvat. Sama se snažím přispívat k řešení situace romských uprchlíků v Praze a Brně a věřím, že ve společném nasazení a spoluprací i tyto otázky úspěšně vyřešíme.

Na závěr bych chtěla říci, že česká společnost přistoupila k řešení uprchlické krize aktivně a solidárně, často s velkou obětavostí a vůlí pomoci. Celkově myslím, že jsme se s touto krizí vyrovnali víceméně dobře. Válka na Ukrajině bohužel nadále pokračuje, a byť se počty příchozích nyní spíše snižují, výzvy nadále přicházejí a zůstávají. Ráda bych, abychom v návaznosti na to dobré, což již bylo učiněno, nepolevovali jak v přijímání a integraci uprchlíků, tak v toleranci a pochopení k jejich těžké situaci a k problémům, se kterými se u nás mohou setkat. Mějme nadále na paměti, že tito lidé jsou nám blízcí, že žili ještě před nedávnem podobné životy jako my sami a že společně jim můžeme pomoci se k jejich životům brzo aspoň nějak navrátit. Tím naplníme i humanistické tradice české společnosti, které prokázala již mnohokrát v minulosti. Ještě jednou Vám za to vše všem děkuji.