Odborníci, kteří se zabývají romskou problematikou, jistě vědí, že se nejedná
o problém dneška, ale že o něm pojednávají zprávy již od samého středověku.
Před nějakou dobou jsem četl zprávu, že již v době panování krále a císaře blahé
paměti Karla IV., se zacházelo s životem Romů velmi nešetrně a nehezky. Veškerá
dosavadní opatření směřující ke zlepšení stavu v této komunitě stále nepřinášejí
očekávané výsledky. Romové, nejen z vlastní viny, žili, a až na ojedinělé
případy ještě žijí, na okraji společnosti.
Popravdě je třeba říci, že žijí nesrovnatelně lépe, díky sociálním a dalším
opatřením, nežli tomu bylo kdykoliv v minulosti – zejména v době
Rakouska–Uherska, v období světových válek i v době 1. republiky. Osobně jsem
toho názoru, že na řešení tohoto problému existuje jediný účinný lék, který může
pomoci postupně změnit zažité návyky a zakořeněné zvyky k lepšímu. Ten se
jmenuje práce a vzdělání.
Ze zkušenosti každý ví, že sebevětší dary a podpory nenaučí člověka poctivě
pracovat, hospodařit, zdravě žít a slušně se chovat. Pokud je člověk schopný
práce a chce pracovat, je bezpodmínečně nutné mu odpovídající práci nabídnout a
v případě přijetí romského pracovníka pak zaměstnavatele daňově nebo jinak
zvýhodnit.
Podporovat ty, kteří chtějí pracovat a výrazně omezit podpory těm, kteří se
poctivé práci vyhýbají. Ne nadarmo se říká, že práce je matkou pokroku. Ten, kdo
pozná hodnotu práce, ctí i hodnotu peněz a naučí se hospodařit, žít v pořádku a
čistotě. Obecně platí, že ten, kdo se štítí poctivé práce, žije z darů a podpor,
ten si neváží ničeho, co vytvořili jiní. A podle toho se také chová.
Příklady špatnosti není potřeba uvádět. Denně nás s nimi televize a tisk
seznamují a sami jsme jejich svědky.
