Kateřina Vaňková: Jak se mi ne/podařilo pronajmout byt

V roce 2011 jsem se stěhovala za novou prací mimo ústecký region. Protože ani nová práce nebyla žádné terno a platit provozní náklady prázdného bytu by bylo nad mé síly, potřebovala jsem byt pronajmout. Vzhledem ke vzdálenosti mého nového bydliště jsem neměla možnost chodit se zájemci na prohlídky osobně, a tak jsem to svěřila realitní agentuře Y.
Z předchozí praxe vím, že realitní agentury nejsou ani dobré ani špatné, záleží spíš na makléři, na kterého narazíte. Paní X z agentury Y působila solidním dojmem člověka, který se ve své práci vyzná.

Znala takové ty finty, jak nafotit 40 metrový krcálek, aby vypadal, když ne jako palác, tak alespoň jako důstojné bydlení. Dohodly jsme se tedy na spolupráci. Mně stačilo, aby mi po transakci byt neujídal z mísy, a abych mohla veškerou agendu a papírování okolo pronájmu svěřit paní makléřce.
A protože vím, jak to s pronájmem v Ústeckém kraji chodí, instruovala jsem paní makléřku, že v mém případě nechť se nerozpakuje nabídnout byt k pronájmu Romům, což se v Ústí nad Labem a na severu běžně nedělá (pronajímatel to přece nechce!), nebo cizinci, jež bude potřebovat zřídit na adrese trvalý pobyt. To se taky nedělá, protože je kolem toho zbytečné papírování. Přesně jeden formulář navíc.

Pronajímatelé navíc často podléhají obavě, že trvalé bydliště je právní komplikací při vystěhovávání neplatiče. Není to pravda. Většina pronajímatelů ale raději hodí přes palubu zájemce, než aby si to zjišťovali. Převis zájemců o pronájem bytů nad nabídkou jim to jednoduše umožňuje, tak jaképak copak. No prostě jsem chtěla, aby to paní makléřka dohodila někomu, kdo tam bude alespoň dva tři roky bydlet, abych celé to martýrium okolo pronájmu nemusela opakovat co rok kvůli tomu, že to dá mladému perspektivnímu fluktuantovi, který po půlroce zjistí, že je mu krajské město málo a odstěhuje se dál za lepším.

Jenže tady jsem narazila: „Cizincům ano, to by šlo, trvalé bydliště ano, když Vám tedy nevadí papírování navíc. Ale romský nájemník, tak to by tedy prosím nešlo.“
– „Proč by to nešlo? Není to můj byt? A netrvám nutně na Romovi, jen si přeji, abyste Romy apriori nevylučovali ze zájemců.“
– „No, vážně se chcete sousedům takhle pomstít?“
Vysvětluji, že se nechci se nikomu pomstít. Jen jsem chtěla dát lidem rovné šance. V našem tržním hospodářství to zní stejně jen jako vtip – chci, aby z těch lidí, co mají peníze, nebyli vyloučeni ti, kteří jsou tmaví, nebo nemají český pas.

– „No víte,“ povídá paní makléřka. „Je to sice Váš byt a můžete si s ním dělat, co chcete,“ spustila mou oblíbenou mantru. „Ale co pověst naší agentury? Vaši sousedi by nás, rozumějte naši firmu, pomluvili po celém městě, obchodně by nás to poškodilo. A Vy byste už vůbec musela chodit kanálama. To nám nemůžete udělat a my to nemůžeme udělat Vám. Víte, co by z vašeho bytu zbylo?“

OK, nemám na to nervy. Už se nehádám: „Nevyřazujte aspoň matky samoživitelky, jo?“ Sláva, domluveno! Matkám byt nabídnut bude. Sice vidím jasný rozpor – se svým bytem si můžu dělat, co chci, ale budu-li ho pronajímat Romům, tak bez jejich (agenturní) účasti. Prostě můžu si dělat, co chci, ale jen v rámci jimi definovaných hranic.
Nebudu Vás napínat. Dohodili mi paní, která po rozvodu utíkala s dcerou od manžela. Ale ta se po čase bohužel musela vystěhovat.

Soudila se o opatrovnictví a můj byt byl, jak jí řekly paní ze sociálky, příliš malý, než aby si v něm mohla šestiletá školačka nerušeně chystat úkoly do školy. Manžel měl větší (ten jejich původní) a vyhrál by to. To už je samozřejmě jiný příběh, ale takhle tu holt na Severu žijeme.

Další nájemnice byla mladá, perspektivní, bílá a z dobré rodiny – jak mi bylo řečeno paní makléřkou. Zbyl mi po ní dluh na nájemném, který částečně pokryla kauce a drobný příspěvek od jejího otce.
Já prostě potřebuju Ethnic Friendly realitku! Nebo aspoň makléře, ryzího kapitalistu, který bude tak ryzí, že se bude držet starého dobrého „pecunia non olet“ a nebude rasista.