V sobotním rozhovoru redaktora MFD Jiřího Kubíka (27. 8.) se zmocněnkyní pro
lidská práva Monikou Šimůnkovou jsme se konečně dověděli, jak si paní
zmocněnkyně představuje ochranu lidských práv. Do této doby jsme si to jen mohli
domýšlet i když jeden markantní náznak tu byl již před nějakým krátkým časem.
Ale o tom až za chvíli.
Dozvěděli jsme se tedy, že paní zmocněnkyně nechce být jako její předchůdce
Michael Kocáb a že chce být více úředníkem, hlavně proto, aby byla méně vidět.
Ty dvě věci souvisí, protože právě Michael Kocáb byl více vidět a tím také snad
nepřímo mohl přispět k negativnímu vnímání Romů ve veřejnosti. A to paní
zmocněnkyně nechce a tudíž nechce být ani viděna.
Tedy přiznám se, že mi právě tohle připadá jako poněkud násilná konstrukce,
ale budiž. Paní zmocněnkyně nějak „pádně“ musí zdůvodnit svoji dosavadní
pasivitu, která je faktem dosti viditelným, ať už tedy chce, nebo nechce.
Údajně svými mediálními výstupy Michael Kocáb dosáhl toho, že majoritní
společnost začala Romy vnímat jako ty, kterým je nutno jenom pomáhat. Nejsem si
sice vědom toho, nakolik mediální výstupy nutně musejí souviset s lichým
vnímáním Romů, ani toho, že by zrovna tohle měl Kocáb v programu – a to vím
celkem informovaně, protože jsem jednu dobu pracoval docela blízko něho.
Proč by ale mělo být chybou společnosti, kdyby přijala úzus pomáhat Romům, proti
nimž se provinila staletou porobou? Tady je asi hlavní nepochopení role
zmocněnkyně lidských práv v pojetí Michaela Kocába a paní Moniky Šimůnkové.
Nespočívá pouze v otázce, zda Romům má společnost pomáhat či nikoliv, ale v
celkovém komplexním přístupu vůči této problematice. O způsobu řešení můžeme
vést diskusi. Musí však být vedena se znalostí problematiky, vycházet z
historických zkušeností a profesionálních doporučení a závěrů, které
předpokládají komplexní řešení. To se stále neděje, viz poslední události ve
Šluknovském výběžku, které jsou charakteristické nepochopením právě takovéhoto
profesionálního způsobu řešení a utápějí se v nesmyslných davových
shromážděních.
Už sama okolnost, že paní zmocněnkyně chce být spíše úředníkem než čímkoliv
jiným, to ale nevíme čím, svědčí i o naprostém nepochopení této funkce. Být
zmocněncem pro lidská práva rozhodně neznamená být ouřadou a utápět se v tisíci
administrativních záležitostí, které člověka zcela umoří a zbaví ho jakéhokoliv
soudného uvažování. To právě paní zmocněnkyně dělá nejméně 14 hodin denně a
nepochybně má pocit, že už více dělat nemůže. Ve skutečnosti však neučinila nic
podstatného.
Michael Kocáb byl skutečně zapáleným ochráncem lidských práv a dělal to s
nasazením i proti mínění veřejnosti a hlavně proti názorům nejrůznějších
vládních autorit. Proto nemohl ve funkci zůstat. Neříkám, že vše, co dělal, bylo
správné, ale měl lidský přístup a jistě pracoval metodou zpětné vazby a nápravy
případné chyby. Nechtěl být úředníkem a ani jím nebyl. Dělal porady v užším
kruhu, zjistil názory na řešení, rozdělil úkoly a pak se soustředil na jejich
prosazování i v médiích.
Přece není žádným tajemstvím, že celý problém spočívá v nepochopení společnosti,
jak problematiku lidských práv v souvislosti s Romy řešit a prosadit se proti
pravičákům nejrůznějšího druhu, kteří prohlašují, že Ústava a soudy jsou
dostačujícími nástroji pro ochranu lidských práv i v České republice. V zemi,
kde právo a justice jsou v těžké krizi! To neplatí ani ve vyspělých demokraciích
a práva se člověku dostane jen s největším úsilím a bez podpory silnější
občanské společnosti, která v sobě zahrnuje všechny ty nežádané instituce
nevládní, občanské a lidskoprávní, (to jsou ty –ismy páně prezidenta) by práva
nikdy nebylo dosaženo.
Nejnověji nám paní zmocněnkyně sdělila, že v žádném případě nehodlá překročit
svůj „mandát“ (?), jak to činil její předchůdce. Tím zřejmě míní nepodložené
sliby, které by mohla činit. Namísto toho hodlá pracovat na koncepci ochrany
lidských práv a to pokládá za svůj hlavní úkol.To je jistě chvályhodné, spěchám
dodat, ale kolik takových a jiných koncepcí jsme už vypracovali a nedospěli ani
k počátku jejich realizace.
Na závěr budu docela konkrétní. Paní zmocněnkyně přijala do svého týmu
lidskoprávní sekce pana Matyáše Zrna, jednoho z blízkých spolupracovníků
premiérova poradce Romana Jocha, tedy člověka, který proslul tím, že Ústavu
pokládal za dostačující nástroj ochrany lidských práv. Svého času proti němu
protestovala, marně, celá nevládní sféra. Nyní tedy mají oba zmínění pánové
možnost pracovat a ovlivňovat bezprostředně vládní sekci lidských práv zevnitř.
A to už zcela bez protestů.
Není třeba pochybovat o tom, jak Sekce bude skutečně ochraňovat lidská práva
v zájmu těch, kteří to nejvíce potřebují. Paní zmocněnkyně může přihlížet a
věnovat se zvýšeným úsilím úřední agendě a zpracování koncepce ochrany lidských
práv.
Bůh jí pomoz!
