Karel Holomek: Co s demokraticky zvoleným prezidentem, který nectí Ústavu?

Tuto otázku si kladu zřejmě spolu s mnoha dalšími občany. Neboť platí zásada,
že demokratickou volbu je nutno respektovat.

Při tom známe případy, kdy demokratický zvoleným se stal i Hitler, kterému se
celkem v krátké době podařilo změnit demokratickou zemi v nacistický stát. Volby
v roce 1946 i u nás byly demokratické a dostaly do čela KSČ, která poválečné
Československo, které mohlo úspěšně těžit z dobré zkušeností z předválečné 1.
republiky, proměnila rovněž v relativně krátkém čase v totalitní stát.

I v demokraticky se vyvíjející zemi je tedy ostražitost na místě, neboť
demokracie a její principy nemusí být trvalé, jak i nám již historie ukázala.

Demokraticky zvolený Miloš Zeman přísahal na Ústavu, jinak by se prezidentem
stát nemohl. Brzy se však ukázalo, že Ústavu nectí a činí přešlapy, které s
Ústavou silně kolidují.

Z charakteru těchto přešlapů – a že už jich bylo, lze usuzovat na to, že jeho
úsilí směřuje k prezidentskému systému vládnutí s autokratickými prvky, který
není v naší Ústavě zakotven. Při tom prezident je ve své funkci neodpovědný, což
ovšem neznamená, že si může dělat, co ho napadne, případně nenaplňovat Ústavou
předepsané kroky. A taky, že mu nemusí být vše trpěno.

K pochopení tohoto stavu nemusí být člověk zrovna ústavním právníkem nebo
ústavním soudcem, aby neviděl, jak se věci mají.

Jak se má za této situace chovat prostý občan, kterému je takový postoj
prezidenta cizí, neboť vidí, k čemu směřuje a jakým nebezpečím může být
vystaven.

V první fázi by mohl spoléhat na vládu a Parlament u vědomí toho, že stát je
jimi řízen a je zodpovědný i za svého neodpovědného prezidenta. Má ústavní
povinnost konat a svého prezidenta volat k pořádku. Pokud tak nečiní, což je
dnes už zcela evidentní, je postoj občana v tak rozhádané společnosti, jako je
ta naše, opravdu obtížný. Navíc ještě za situace, kdy je druhou skupinou
osočován, že nebere v úvahu názory jiných, kterým praktiky prezidenta vyhovují,
protože z nich mohou těžit nebo v krajním případě jsou mu zcela lhostejné. Fakta
jsou ovšem zřejmá. Je zřetelně viditelný i postoj dosti značné části politického
spektra, které i za této situace je ochotno Miloše Zemana znovu podpořit v
případné příští prezidentské kampani. Ztráta rozumu, servilita, zbabělost? To
jistě. Ale také vzájemné střety jednotlivých politiků, aby si uchovali šanci na
moc a ovšem i peníze. Autoritativní prezident je v tomto smyslu kýženou podporou
a mít ho na své straně je dobrý taktický tah. Co na tom, že je to morálně
pokleslé. Politika není o morálce, není-liž pravda!

Avšak i tito politici jako poslanci, senátoři i ministři skládali slib na
Ústavu. Pokud se chovají takto, pak i oni jsou odpovědni za nedodržování Ústavy
a následky, které z toho mohou povstat. Uvědomují si to vůbec?

Je za této situace občan povinen držet povinný respekt k prezidentu, který
svůj úřad zastává nekompetentně i v rozporu s vládní zahraniční politikou,
vystavuje občana i stát bezpečnostním rizikům svým směřováním k Rusku a Číně a
tím vším narušuje program, ke kterému jsme se všichni po sametové revoluci
spontánně přihlásili? Nebo to už neplatí? Pro politiky i prosté občany, jedno
jest!