Dlouhodobě se věnuji romské problematice. Vím tedy, jak je obtížné pro
slušného a pracovitého Roma získat trvalý pracovní poměr. Vím, že ani
vysokoškolské vzdělání nezvyšuje Romům naději na získání zaměstnání. Vím, že ze
sociálních dávek žije velké množství Romů, kteří před rokem 1989 pracovali a
vedli řádný život. Vím, že oni byli první, kdo byli z práce propouštěni. Přesto
mě překvapilo, jak zásadní dopad měly na Romy a další naše spoluobčany, kteří
jsou existenčně závislí na vyplácených dávkách, první měsíce tohoto roku.
Ministerstvo práce a sociálních věcí prosadilo k 1. lednu 2011 zdánlivě
drobnou změnu ve vyplácení „sociálního příplatku“. Tuto dávku původně obdržel
každý rodič pečující alespoň o jedno nezaopatřené dítě jako doplatek do
stanovené výše životního minima. Dávka sloužila na zabezpečení potřeb dětí
žijících v rodinách v příjmovém pásmu pod dvojnásobkem životního minima, které
se jim touto dávkou dorovnávalo. Rodiny tak měly mít prostředky na nákup
potravin, na cestovné pro školáky a na další množství drobných výdajů, které s
sebou péče o děti přináší. Nyní náleží tato dávka pouze rodinám se zdravotně
postiženým členem. Podle dostupných odhadů přišlo o tuto dávku více než sto
tisíc rodin s dětmi!
MPSV svou změnou daleko nejvíce zasáhlo početné, a tedy v drtivé většině
romské rodiny. Například rodina se šesti dětmi touto úpravou přišla o 7 000
korun měsíčně. Peníze se vyplácely zpětně, tudíž rodiny zaznamenaly znatelný
pokles svých příjmů až v únoru tohoto roku. Jediné, jak se s touto novou situací
mohly vypořádat, byla možnost požádat o dávku pomoci v hmotné nouzi. Propad byl
totiž tak obrovský, že obdržené peníze nestačily ani na zabezpečení základních
životních potřeb. Komplikace celé situace je v tom, že při žádosti o dávku
pomoci v hmotné nouzi se posuzuje příjem za tři měsíce. Úředníci zkoumali příjmy
rodin za období únor až duben a konečně v měsíci květnu mohlo být opět zahájeno
doplácení do výše zákonem stanoveného životního minima.
Kumulativní následky oněch tří osudných měsíců se ve své plné nahotě
projevily až dnes. Pouhé tři měsíce, a mnoha rodinám se zhroutil jejich svět.
Došlo k tak drastickému zadlužení, že pro mnohé již neexistuje cesta nazpátek.
Rodiny musely v tomto období kupovat především potraviny a nezbývalo jim na
placení nájmu a doprovodných služeb. Proto právě v těchto letních měsících
dochází u mnoha romských rodin k výpovědi z bytu bez nároku na přístřeší.
Odcházejí nejčastěji na ubytovny a ztrácejí možnost vlastního bydlení.
Věcně odpovědná státní správa svými legislativními opatřeními a úspornými
balíčky spustila novou vlnu ghettoizace a pauperizace (zchudnutí) celé významné
skupiny obyvatel. Skupiny, která je relativně dosti bezbranná. Podařilo se ještě
více akcelerovat spirálu sociálního vyloučení zrovna u nejvíce citlivých rodin,
rodin s malými dětmi.
Jak může většinová společnost za takovýchto podmínek očekávat, že dojde ke
zlepšenému začleňování příslušníků romských komunit do běžného života? Vždyť již
druhá generace Romů je vychovávána v naprosto nevyhovujícím prostředí, kde si
již nikdo nepamatuje nikoho, kdo by každé ráno vstával a pravidelně chodil do
práce. Jak jsem psal v úvodu, není to jen proto, že by pracovat nechtěli, ale
především proto, že Romové byli mezi prvními, kdo o svou práci přišli, a jsou
mezi posledními, kteří jsou na volné místo přijímáni.
Spravedlivě vyplácené sociální dávky – to přece není jen podpora flákačů.
Společnost si jimi kromě jiného také může zajišťovat bezpečí. Díky nim můžeme
jít večer z kina pěšky, máme možnost volně parkovat auta u chodníků a nemusíme
platit drahé bezpečnostní služby na ostrahu našich domovů. Jsou tak i ochranou
společnosti před těmi, kteří jsou na hranici vlastní existence a ze zoufalství
mohou sáhnout ke krajnímu řešení – krádeži. Pokud se nebojíme nazývat věci
pravým jménem, pak si musíme otevřeně přiznat, že účelem sociálních dávek již
není poskytovat záchrannou síť těm, kteří se na přechodnou dobu dostali do
potíží. Sociální dávky totiž již dlouho nedávají nikomu možnost vymanit se ze
sociální pasti, do které se často ne svou vlastní vinou dostal. Důkazem toho je
vznik nových sociálně vyloučených lokalit a nebývalý růst počtu obyvatel těch
stávajících.
Jakou mohou mít po takovémto administrativním zásahu Romové důvěru ve stát a
majoritní společnost? Uvržení do neutěšených sociálních podmínek ve svém
důsledku vyvolá jen další otevřené projevy rasismu a xenofobie. Je vůbec možné,
aby se tímto amorálním způsobem choval stát ke svým občanům na počátku 21.
století? A ptám se dál – jak je možné, že se proti takové nespravedlnosti vůbec
nikdo neozval? Jak je možné, že odpovědný ministr a potažmo celá vláda ještě
vůbec mohou vykonávat své funkce? To už skutečně nikomu v naší zemi nezáleží na
stovce tisíc chudých či velmi chudých rodin, které vychovávají malé děti?
Na serveru Romea.cz publikováno s laskavým svolením autora
Publikováno v deníku MF Dnes
