Dva muži pozdě v noci přepadli a oloupili mladou ženu. Oba byli romského
původu a policie po jejich totožnosti pátrá. – Tak nějak vypadala typická zpráva
z černé kroniky v novinách počátkem devadesátých let. Dnes už ji v novinách
nenajdeme. Byla to jedna z prvních lekcí novinářské etiky, kterou jsme my
žurnalisté dostali. Zmiňují ji učebnice všude na světě. Totiž že média nesmí
podporovat stereotypy. Rasu zmiňujeme, když je to účelné nebo důležité pro
pochopení příběhu.
Když se v hospodě poperou dva lidé kvůli barvě pleti, pak samozřejmě ano.
Když se pobodají kvůli tomu, kdo by měl zaplatit, tak nikoliv.
Novináři se ovšem řídí i jinými pravidly než etickými.
A tak když hledají zprávy, snaží se vybrat takové události, které jsou
důležité pro společnost, případně skandální, zajímavé nebo nezvyklé. Tak to říká
už definice agentury Reuters z devatenáctého století.
Pamatuji se v této souvislosti na jednu redakční poradu z již zmíněných
devadesátých let. „Mám od policajtů hlášku pouličního přepadení v Karlíně,“
hlásil redaktor. „A co má být?“ odpověděl jeho šéf. Nic skandálního, a už vůbec
ne nezvyklého. „Pachatelé nejsou Cikáni,“ odkašlal si redaktor. Všichni
zbystřili. Vida, zajímavost! Ale jak to do zprávy napsat? Že pachatelé byli
„bílí“? Prohřešek proti etice jako hrom.
Ale k vytváření stereotypů vede i to, když někdo – možná i proto, aby nebyl
považován za rasistu – zmiňuje u Romů jejich pozitivní stránky. Například že
jsou muzikální, temperamentní či veselí. Sborník Očernění, který v roce 2003
vydala organizace Člověk v tísni a který se zabývá právě stereotypy v médiích,
cituje jako ukázkový příklad xenofobie heslo z Ottova slovníku naučného. O
Cikánech se v něm mimo jiné píše: „Ženy jako tanečnice, muži jako hudebníci
prosluli.“ Ovšem o kus dál stojí: „Mravností muži nevynikají, ženy ještě méně.
Zlodějstvím a nepočestností smutně prosluli. Pozoruhodna jest jejich láska k
dětem. Práce se štítí.“
Ale kde jsou hranice mezi stereotypem a prostým popisem skutečnosti? Američtí
žurnalisté mají dlouhodobě problém s tím, že například v basketbalu jsou výrazně
úspěšnější černí hráči než bílí. Stačí se podívat na kteroukoliv soupisku týmů
NBA. Lze tedy napsat, že černoši lépe skáčou než bílí? Je to nebezpečný
stereotyp, anebo statisticky prověřený fakt?
Po nedávných hloupých či nepromyšlených výrocích několika politiků jsou média
v tomto ohledu ještě nervóznější. Na jednu stranu píší o nárůstu rasismu ve
vysoké politice a tyto výroky kritizují, na druhou stranu jsou pak lapena v
pasti politické korektnosti při psaní obyčejných zpráv. Snaha vyhnout se
stereotypizaci je pak někdy na úkor srozumitelnosti.
Lidé, kteří nemají bankovní účty
Dobrým příkladem je článek Dívky okradly důchodce, 11letá ho viní z
obtěžování, který vyšel na serveru iDnes 27. července. Autorka zde popisuje
případ dvaaosmdesátiletého muže, který nahlásil, že ho okradly čtyři mladé
dívky. Ty to nezpochybňují, muže však zároveň obviňují ze sexuálního obtěžování.
Tvrzení stojí proti tvrzení, vzhledem k věku muže a okolnostem jde nepochybně o
zajímavou kauzu. Vše je srozumitelně a věcně popsáno. Ale v pátém odstavci
přichází záhada. K věci se najednou vyslovuje představitel organizace zvané
Společenství Romů. Čtenář je zmaten, vrací se na začátek článku a znovu ho čte.
Ach tak, najednou mu to dochází! Ty dívky byly Romky. Ale o tom v celém textu
není ani zmínka. Je to důležité? Nikoliv, autorka postupovala správně. Ale pak
neměla ani žádat o názor romského aktivistu. Je důležitý? V pořádku. Ale pak
měla dívky hned na začátku popsat jako Romky.
Podobné je to s případem zřícené haly v Kladně, kterou sami nad sebou
rozebrali zloději kovů, jimž pak spadla na hlavu. Ve zpravodajství žádných novin
ani jiných médií se nic o etnické příslušnosti obětí či pachatelů nepíše.
Správně, není to podstatné. Ale když v souvisejících článcích čteme o tom, jaká
politici navrhují řešení, stává se ze čtení opět tak trochu hádanka. Mluví se o
obvykle početných rodinách, které pachatelé mají, či tom, že pocházejí z
prostředí, kde lidé běžně nemají bankovní účty. Opisují tito politici fakt, že
se jedná o Romy? Můžeme se jen domýšlet.
Není k dispozici žádná statistika, jaké procento zlodějů kovů tvoří Romové.
Běžného čtenáře tato spojitost možná ani nenapadne. Má k dispozici jen náznaky,
které se v textech novinářů objevují opět spíše náhodou nebo nedopatřením.
Například v článku v MF Dnes z 30. července (Co se zbytky haly, rozhodnou
dnes) se píše o „přihlížejících Romech“, kteří pokřikují, že „to není jejich
chyba“. Záhada! Nebo v deníku Právo o den později v článku o názorech mladé
romské elity. Ta se sešla v Chomutově a v jejím prohlášení se píše, že cílem je
ukázat, že Romové nejsou „jen zloději kovů“. To je pěkné. Ale až dosud jsme se z
médií nedozvěděli, že by to tak mělo být.
Zastánci politické korektnosti tvrdí, že naše myšlení determinuje jazyk, a
proto se určitým slovům, slovním spojením, nebo i popisu skutečnosti musíme
vyhýbat. Nevěřím tomu. Snaha opisovat realitu ničí jazyk a jeho srozumitelnost,
ale naše myšlení méně či více rasistickým nečiní. Ba naopak, takové bruslení
kolem reality jen nahrává skutečným rasistům, kteří budou argumentovat tím, že
média a politici zamlčují jakousi „pravdu“. Demagogové to tak dělají vždy.
Navíc jazyk je prevít a živý organismus, a tak si hledá cestičky jinde.
Vezměme si nevinné slovo, jakým je třeba „nepřizpůsobivý“. Podíváme-li se do
archivu, tak v žádných novinách za celý poslední rok nebylo použito v jiné
souvislosti než s Romy. Je jen otázkou času, kdy nám ho strážci politické
korektnosti zakážou.
