Jaroslav Miko: Romové jsou skvělý a silný národ, i přes staletí útlaku nakonec vše zvládnou. Musí být vidět romští lékaři, učitelé, policisté...

Po nedělním Památném dni romského holokaustu se vynořilo v mnoha diskuzích opět nemálo českých expertů na romství a romskou historii z české IV. cenové skupiny. Nechutný a hloupý, veřejný rasistický “vtip” demagoga Václava Klause mladšího na jeho facebookových stránkách v tento pietní den nevyjímaje.

Co se týče Romů, když pomineme ty zakořeněné předsudky a nesmysly, stále jsme svědky opakujících se mylných argumentů.

Nejčastěji zaznívá, jak si Romové mohou za svou situaci sami, jak jiné minority v Česku jsou mnohem více úspěšné a mnohem lépe vnímány majoritou, jak Romové nepracují, mají speciální sociální dávky či dokonce, že v Česku existuje takzvaná pozitivní diskriminace, kdy Romům je skoro vše povoleno a jsou upřednostňováni před ostatními občany.

Na své romství jsem hrdý

Nechci tu psát romány a také chápu, že mnozí moje vyjádření vnímají jako subjektivní, neboť jsem sám polovičním Romem a mám romské děti, ale přesto mi to nedá.

Za prvé bych rád sdělil, že jsem na své romství dostatečně hrdý. Byť není patrné na první pohled, že ve mne koluje romská krev, vždy jsem se ke svým romským předkům hlásil a své romství vnímám jako plnohodnotnou součást mé vlastní identity.

Domnívám se, že málo který národ na světě dostal do vínku tolik překážek a přesto přes vše se dokázalo tolik Romů prosadit a tolik Romů žít a fungovat v tak nepřátelském prostředí, jako je prostředí společnosti, která se ve své většině dlouhodobě staví protiromsky.

To negativní vnímání Romů většinovou společností si osobně vysvětluji tím, že Romové byli, společně snad pouze s Židy, dlouhá staletí jedinou skutečnou minoritou se svou odlišnou kulturou a v případě Romů i jasně odlišným vzhledem. Byť Romové samozřejmě jinak rasově patří ke stejné skupině lidí jako Evropané.

Z této výjimečnosti vzešla dle mého ona obecná nedůvěra a to plodilo a prohlubovalo předsudky vůči Romům.

Za Masaryka byli Romové občané druhé kategorie

Pro představu, byť období první Československé republiky je vnímáno často až nekriticky pozitivně, pravdou je, že v té době existovaly veřejné rasové zákazy, jako je například rasistický zákaz vstupu cigánům do města na Hodonínsku na obrázku, ale existovala také přímo segregační legislativa, která Romy vytlačovala ze společnosti a dělala z Romů občany druhé kategorie.

V takovémto prostředí je vskutku těžké realizovat nějakou integraci. A také je potřeba rozlišovat, co je integrace a co asimilace, neboť Romové mají plné právo zachovat si své zvyky, kulturu, jazyk pokud to není v přímém rozporu s platnými zákony, což v případě skutečné romské historické kultury není a být ani nemůže.

Romové měli svá tradiční řemesla, ale i přes tento objektivní fakt, čelili izolaci a vytlačování na periferii společnosti. Toto vyčleňování má tak hluboké kořeny, že ještě dnes existují klasická vyloučená romská ghetta a mnozí lidé, a bohužel také aktivní politici, po těchto ghettech i dnes hlasitě volají.

Za komunistů byli Romové levná pracovní síla, segregace romských dětí byla běžná

Za komunistů pro Romy žádná velká výhra nepřišla, i když v mnohém přece jen pozitivní vývoj nastal. Nicméně pro komunisty byl Rom nadále dobrým leda tak jako levná pracovní síla. Ve velkém existovala segregace romských dětí v přístupu ke vzdělání, kdy romské děti jen na základě neznalosti českého či slovenského jazyka a špatných sociálních návyků byly automaticky posílány do takzvaných pomocných škol. Tím se jejich budoucí uplatnění ve společnosti dramaticky zminimalizovalo a samozřejmě tento bludný kruh se předával dalším generacím.

Jen skutečně silné a výjimečné romské osobnosti se dokázaly vymanit, ale takováto výjimečnost nemůže být očekávaná od každého a dokonce být vnímána jako přirozená a nárokovaná záležitost od každého jedince. Mnozí Neromové dnes těží jen z pouhého štěstí, že se nenarodili jako romské děti někde ve vyloučené lokalitě. “Každý strůjcem svého štěstí” neplatí v případě, kdy nemáte stejnou startovací čáru do svého života a toto je potřeba si myslím plně uvědomit, než začneme s nějakým laciným soudem druhých.

Pokud jde o zaměstnanost Romů, dle vládní zprávy polovina dnešní romské populace je plně integrována. Romové pracují, starají se o své rodiny. Byť realita na pracovním trhu a hlavně v možnosti bydlení je nadále vůči Romům neférová, přesto polovina Romské populace funguje a o to větší si tito lidé zaslouží uznání, neboť se prosadili v podmínkách, které nejsou objektivně rovně nastavené.

Druhá polovina Romů se dosud nevymanila z těch všech nahromaděných problémů a bariér jim nastaveným a skrze tyto lidi je vnímána povětšinou romská minorita jako celek.

Romové musí být vidět ve společnosti jako policisté, lékaři, učitelé, politici, úředníci

Aby se ty věci skutečně napravily, musí se, dle mého soudu a kromě jiného, více ve společnosti prosadit ta část úspěšné romské “poloviny.” Romové musí být vidět ve vysoké politice, v komunální politice, být úředníky na úřadech, být učiteli ve školách, být policisty, lékaři..Tohle je na romské elitě. A každý úspěšný Rom by neměl zapomínat na toho posledního z Romů, byť za něj samozřejmě nemůže nést mravní natož právní zodpovědnost.

Co se týče jiných minorit v Česku, jako jsou například Vietnamci, což často zaznívá jako příklad, je potřeba si uvědomit, že Vietnamci, na rozdíl od Romů, nečelili nenávisti a předsudky trvající po staletí a také do Česka dorazila povětšinou vietnamská elita nikoliv sociálně slabí Vietnamci. Tak to platí i v případě jiných minorit u nás a obecně ve světě.

Pozitivně ale vnímán ten fakt, že přibývá romských vysokoškoláků, středoškoláků a tím se otvírá velká šance k opravdu skutečným pozitivním změnám a já jsem, i v této věci velkým optimistou.

Romové jsou skvělý a silný národ a Romové to nakonec vše zvládnou!

Čím více skutečného pochopení ze strany majority, tím lépe pro nás pro všechny!