Zprávu o smrti Václava Havla jsem se včera dozvěděla od své mladší sestry. Volala mi z Brna. „Podívej se na internet, Havel zemřel.“
Pak už následovala smršť telefonátů a SMS podobného znění. Maminka, táta, kamarádi – jedno zda Romové nebo ne. Václav Havel byl prezidentem, na kterého se nezapomíná. Zřejmě pro jeho nesmírnou lidskost, pro niž byl tak blízký i Romům samotným. V naší rodině byl často zmiňován, často dáván do kontrastu s jinými politiky. Vždycky z toho srovnání vycházel úplně odlišně. Pro nás byl symbolem – pro mého tátu, maminku, pro mě samotnou, pro sourozence. Symbolem svobody, ochoty za ní bojovat a dokonce o ní přijít, tedy o tu vnější, nikoliv vnitřní, když vás strčí za mříže. V mém životě sehrál Václav Havel, podobně jako pár dalších lidí (ale skutečně už jen pár), výraznou roli.
Poprvé jsem jej zaznamenala zprostředkovaně – prostřednictvím médií, televizních obrazovek a opět zatím ne vlastních, ale přenesených informací a zkušeností. Psal se Listopad 89 a já studovala čtvrtým rokem brněnské gymnázium. Pamatuji si všechny stávky na škole, zaplněné chodby a také brněnská náměstí a divadla. Všeho jsem se s nadšením a očekáváním sedmnácti let účastnila. Pamatuji si skandování, provolávání Havlova jména i jeho léta připomínaného, a později i některými ironizovaného, hesla: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“
V létě 1990 jsem jej viděla osobně, poprvé v životě. Přijel do Brna na vůbec první romský hudební festival Romfest, který se tenkrát konal v líšeňském údolí. Připomenul, že ve vězení se s několika Romy setkal a pravidelně s nimi hovořil. Mluvil o tom, že si váží Emila Šuky a Ladislava Rusenka, kteří vystoupili v Listopadu na Letenské pláni, aby dali na srozuměnou, že Romové nechtějí stát opodál těchto společenských změn, jsou si vědomi jejich významu a jsou ochotni pomoci OF.
Byl to právě Václav Havel a pár dalších lidí, kdo nabídl Emilu Ščukovi, zakladateli a tehdejšímu předsedovi Romské občanské iniciativy, deset míst pro Romy na kandidátce OF do zastupitelských orgánů (v té době České Národní Rady, Slovenské Národní Rady a Federálního shromáždění). Šlo o historicky první a současně asi také poslední největší zastoupení romské menšiny v nejvyšší politické sféře.
Mé další významné osobní setkání s prezidentem Václavem Havlem se odehrálo stále ještě za dob studentských. Žurnalistika se dala v té době studovat jen v Praze a já tu od roku 1990 z toho důvodu žila. Havel pořádal v bývalé lovecké chatě – vile Amálii, která je v lánské oboře – víceméně pravidelná diskusní setkání se svými hosty. I se studenty samozřejmě. Tam už jsem s tehdejším prezidentem, a pro mě i literátem a dramatikem, měla šanci hovořit.
A pak později ještě mnohokrát. Na festivalu dokumentů o lidských právech Jeden Svět, nad nímž pravidelně přebíral záštitu, na světovém festivalu Khamoro, kterému mnohokrát věnoval svoji podporu a jehož hudebníky a organizátory v roce 2002 přivítal na hradě. Na Forech 2000, jejichž zakladatelem (rovněž jako stejnojmenné nadace) Havel byl. A také na Hradě při každoročním státním svátku “Den vzniku samostatného Československa“.
Byl to opět Václav Havel, z jehož rukou přebral státní vyznamenání Rom, Karel Holomek.
Jeho jméno mě provázelo mnohokrát i v zahraničí. Tak třeba v roce 1997 při studijním pobytu v USA. „Česká republika? Nevím. Myslíte Československo? „ ptali se mě mnozí často. Každý z těch novinářů, pedagogů, aktivistů, s nimiž jsem se tam setkala ale okamžitě věděl při vyslovení jeho jména.
Naposledy jsem jej viděla při veřejném vystoupení na prvním ročníku udělování cen Gypsy Spirit 2009. Když jeho jméno zaznělo při představování členů poroty, povstal celý sál, zaplněn minimálně z poloviny Romy.
Václav Havel budil v lidech respekt. Jakýmsi zvláštním přirozeným způsobem. Uvědomila jsem si to zase včera při sledování dokumentu Občan Havel. Jasně, že jsem jej viděla už předtím, ale člověk si najednou ještě zostřeněji uvědomí některé detaily. To, jak nedirektivní byl. Už dokonce jako prezident! Jak se snažil hledat nekonfliktní řešení, co nejlepší pro stát. Jak férově se snažil obstát ve funkci, kterou vnímal jako službu.
Pochopitelně by se daly vzpomenout i chyby. A také to mnozí dělají – i teď v době piety je pro ně důležitější tzv. „objektivita“.
Kdo ale nedělá chyby? Kdo na ně nemá právo a v postavení tak zostřeném, jde-li o pozornost veřejnosti. V postavení osoby, do níž si mnozí, jak sám ve jmenovaném dokumentu říká, profilují své vlastní svědomí?
Pro mě Václav Havel navždy zůstane osobou, která se výrazně zasloužila nejen o politickou změnu v této zemi, ale která celoživotně bojovala a snažila se žít bojem za svobodu a lidská práva. Kéž bychom měli jeho sílu a pokoru!
Mi del o Del leske lokhi phuv…. Ať mu dá Pán Bůh lehkou zem…….
