Jana Horváthová: Zavedení výuky v romštině by vedlo k další segregaci Romů

Návrh poslanců za TOP 09 zavést výuku romštiny do škol má dvě jasná pozitiva.
Všímá si problému integrace, který vrcholní politici faktickou nečinností léta
přehlížejí, jednak z něj dýchá upřímná snaha skrze respekt k mateřskému jazyku
Romů pomoci jejich dětem dosáhnout úspěchu ve škole. Tím pozitiva končí a začíná
plejáda obvyklých nonsensů lidí, kteří o problém do hloubky neznají,
nekomunikují s lidmi, jichž se týká, ba ani s odborníky, kteří se věcí
desetiletí zabývají. Růžové brýle nepoučené naivity jsou ale podobně zhoubné
jako zlý úmysl.

O problému masivního neúspěchu romských dětí v české škole se ví dlouho, ale v
roce 2007 jej prokázala i Gabalova zpráva. Jádro pudla není, jak by se mnozí
rádi domnívali, v nedostatečné inteligenci dětí. V případě dětí ze sociálně
vyloučených rodin, kterých je mezi Romy významný počet (opět dle analýzy GAC z
roku 2006), tkví neúspěch právě v sociálním handicapu. Na jeho rozbor zde není
místa, jde o komplex problémů počínaje i historicky určeným nedobrým vzděláním
rodičů, jejich těžkou zaměstnatelností, izolací v romských čtvrtích, a tím pádem
i špatnou orientací ve světe mimo ghetto. Ruku v ruce s tím jde neznalost, a
tedy snížené možnosti využívání všech občanských práv i letargie k povinnostem.
Děti z takových rodin nastupují do školy nepřipraveny. Nůžky neřešeného problému
s v dalších ročnících rozevírají, žák je z trvalého neúspěchu otráven, a škola
jej fakticky ztrácí stejně jako budoucí trh práce.

Koncepce, jak se tato nerovnost dá vyrovnávat, existují řadu let, navíc ověřené
z praxe tuzemských neziskovek i z práce s menšinami v zahraničí. U nás však o ně
není zájem, raději se spřádají „neotřelé“ až fantasmagorické nápady, z nichž pro
jejich neukotvenost v reálné situaci poněkud zebe.

Například Liga lidských práv
už v roce 2007 umístila na svůj web systémové doporučení č. 2 – Základní
vzdělávání romských dětí, jeho podstata platí dosud. Český model školství je ve
svém důsledku pro romské děti segregační, přitom cestou ke školnímu úspěchu je
právě jejich integrace do hlavního vzdělávacího proudu, tedy do etnicky
smíšených tříd, v nichž mají romské děti možnost srovnávat krok s ostatními
dětmi, poznávat jejich život a obecně svět Neromů. Zatímco izolace v romských
školách vede k nutnému snižování úrovně vzdělávání na penzum, které obsáhnou i
děti nejslabší a kde i tito žáci jakž takž prospívají. Ve srovnání s dětmi z
běžných škol však nemají šanci obstát u přijímacích zkoušek na střední školy. Ze
segregované, byť formálně „běžné“ základní, školy vede stejně pohodlná cesta na
úřad práce jako dříve ze škol „speciálních“, tedy praktických a ještě dříve škol
zvláštních, za ty nás však ve vztahu k Romům kritizovala EU.

Řešení by tedy bylo
zrušit spádovost škol, aby děti z ghetta nebyly nuceny se společně izolovat před
ostatním světem ve „své“ škole. Segregační „zvláštní péče“ ve zvláštních školách
je vzhledem k integraci téměř neúčinná, oproti třeba skotskému modelu dodatečné
péče, v němž učitel, asistent/mentor, žák i jeho rodiče, které je škola svým
pozitivním přístupem schopná přitáhnout, se společně podílejí na sledování a
zlepšování prospěchu žáka. V případě, že žák potřebuje dodatečnou podporu, je mu
ku pomoci asistent znalý i poměrů v rodině.

Problémem bývá už v první třídě
nedostatečná znalost češtiny, a to i u dětí, které nemluví romsky. V dobré víře
jim rodiče předávají češtinu s romskými vazbami, s malou zásobou slov (romský etnolekt češtiny), což dětem ztěžuje porozumění českému slovu a textu. Pokud se
tento rozpor neřeší ihned po nástupu do školy (lépe už v MŠ), v dalších
ročnících se prohlubuje a zasahuje další výukové předměty, prospěch rapidně
klesá a s ním i motivace žáka učit se. Řešením je asistent pedagoga/mentor,
nikoliv jeden na školu, ale nejlépe jeden k potřebnému žákovi. K tomu je však
nutno uznat sociální handicap jako skutečný, třeba jako zdravotní handicap, a
uzákonit příplatek ke krajskému normativu i pro žáka sociálně znevýhodněného.
Snížení počtu žáků ve třídě jejich prospěchu jistě napomůže. Velkou pomocí v
přípravě romských dětí na nástup do školy by bylo zavedení povinného posledního
ročníku mateřských škol.

Zavedení výuky v romštině by vedlo k další segregaci Romů. Naopak zavedení
romštiny jako nepovinného předmětu by bylo skvělým rozšířením nabídky vzdělávání
jak pro děti romské, tak i neromské. To ovšem není tak urgentní bod k řešení
jako cílená nadstandardní a přitom inkluzívní péče o sociálně handicapované
žáky. U nás citelně absentuje už 20 let. Pokud ji konečně začneme realizovat,
přinese do budoucna obrovské plody. Investice do správného vzdělávání Romů
otevře cestu k jejich integraci. A navíc je mnohem efektivnější než časově
neohraničená péče o nezaměstnané a jinak těžko přizpůsobivé.