Jan Urban: Vystrašené a nenávistné čecháčkovství. Když bude příležitost, přijde násilí

Jednoho rána v květnu 1856 přiběhla mladá dívka jihoafrického kmene Xhosa domů a vyprávěla, že u řeky potkala podivné muže. Její strýc Umhlakaza tvrdil, že je po chvíli potkal také. Pochopil prý, že jde o vyslance mrtvých předků. Přikázali mu vykonat obřady, obětovat vola a vrátit se za čtyři dny. Tehdy už s nimi přišel i jeho dávno zemřelý bratr.

Prozradili mu, že všichni předkové se stali nesmrtelnými bojovníky a pomohou Xhosům vyhnat bílé kolonizátory. Předtím však musí vybít svá stáda, aby se předkové najedli, a pak postavit nové velké ohrady pro mnohonásobně víc dobytka, který předkové přivedou s sebou.

Několik měsíců trvalo, než se tento šílený záměr prosadil. Příští jaro byla všechna stáda vybita, došly poslední zásoby, vypukl hladomor a dvě třetiny Xhosů – kolem sedmdesáti tisíc – zemřelo hladem. Zbytek zachránili Angličané.

Nestačí? Můžeme nabídnout i další příklady…

Děti na minovém poli

Přístav Aden na nejjižnějším cípu Arabského poloostrova byl nejdůležitějším bodem britské nadvlády na námořní trase do Indie.

Od třicátých let 19. století byl Brity spravovaný Adenský protektorát díky přístavu stále bohatší. Kromě Britů v něm vládla rozrůstající se vrstva místních obchodníků a byrokratů.

Jejich synové po generace vycházeli z britských středních škol v Adenu a jezdili studovat na univerzity do Londýna, Cambridge a Oxfordu. Když se pak v Egyptě v padesátých letech vojenským pučem dostali k moci mladí důstojníci, podal jim pomocnou ruku Sovětský svaz.

Kromě vojenské a ekonomické pomoci postavili Sověti v Káhiře i nejsilnější rozhlasový vysílač na Blízkém východě, známý jako Radio Cairo. A Brity vzdělaní synové adenské elity, radikalizovaní hesly „panarabského socialismu“, se na cestě domů zastavovali v Káhiře, kde získávali guerillový výcvik.

K horským kmenům jižního Jemenu se mezitím pašovaly tisíce levných čínských tranzistorových rádií. V roce 1963 vypuklo protibritské povstání a o čtyři roky později Britové z Adenu odešli. Vlády se chopila marxistická guerilla a od té doby v Jemenu nepřestalo násilí a zbídačování.

Nebo křížové výpravy chudých a dokonce i dětí v roce 1212 – byly stejně nesmyslné jako o staletí později nasazení stovek tisíc íránských dětí, hnaných proti iráckým minovým polím ve válce v osmdesátých letech 20. století.

Pokusy o radikální rebelii

Bláznivé, šílené? Vždyť stejně primitivně uvěřila vzdělaná a civilizovaná německá společnost v Hitlera a v šílenství „národního socialismu“, Italové uvěřili fašismu, Češi nejprve vlastní verzi „národního socialismu“ a hned nato otevřeně destruktivnímu komunismu.

A dnes je to ruská podpora putinovskému šílenství, republikánské destruování demokracie v podání Donalda Trumpa, krachující brexitové lži nebo histriónství Viktora Orbána v Maďarsku…

V našem domácím podání jde o vystrašené, zbabělé a právě proto nenávistné čecháčkovství, které, když je příležitost, sahá k násilí, vykřikuje a mává prapory proti komukoliv, a nebo jen mele pantem – tradičně v hospodě nebo před televizí, ale teď už mnohem více na sociálních sítích.

Štěstím nedokonalé domácí demokracie je ovšem historií mnohokrát osvědčené packalství při jakémkoliv pokusu o radikální rebelii.

V Česku se v politice tradičně více daří pohodlnějšímu lhaní a podvodu než opravdovému radikalismu. Dá se říci, že historickou podstatou velké části české politiky a politické komunikace je ohýbat pravidla, přikrádat a lhát.

To je také hlavní důvod, proč ani český intelektuálně ubohý populismus nedokáže mobilizovat svoje příznivce až ke konfliktu se stávajícími pořádky.

Dokáže se dostat do parlamentu, ale obstrukce jsou maximem jeho revolučnosti. Není totiž pohodlnějšího života, než mají v době krize opoziční poslanci a politici bez sebemenší spoluzodpovědnosti za blaho společenství.

Za skvělý plat a náhrady mohou vykřikovat, co chtějí, ale skutečně kontrolovat exekutivu, to po nich nikdo nemůže chtít.

Jako zvířátka v ZOO

A tak jsou novodobé, internetem a mobilními telefony tak snadno šířené dezinformace, lži a hoaxy především testem slušnosti a odolnosti společenství dnešního Česka. Zatímní výsledky tohoto testu nejsou zlé.

Uřvané demonstrace, schovávající fašistické choutky za obavy z drahoty, viditelně usychají na úbytě. Do sněmovny i do Senátu sice byli zvoleni i představitelé otevřeně antisystémových názorů, ale i pro ně platí poučka klasika britského parlamentarismu, že v zoologické zahradě také neukazují jen hezká a ochočená zvířata.

Největším nebezpečím tak zůstává vrozená nezodpovědnost a nepoctivost celého politického systému a jeho stavebních prvků – politických stran.

Vládní strany – a především ODS – nedbají na svoji důvěryhodnost, nedostává se jim odvahy v bránění korupci či podvodům prezidenta a jeho okolí. Nechápou, že jejich úspěchy v zahraniční politice je samy o sobě nezachrání, a že, bohužel, jejich jedinou volební alternativou jsou v případě neúspěchu populisté.

Pro občana, a zvláště pro nastupující mladou generaci, by politika měla představovat vizi, sny a plány pro budoucí dobu.

Ta česká to zatím neumí, protože doposud slouží převážně jen sama sobě. Jenomže právě to je klíč k řešení a ke znedůvěryhodnění všech cílených dezinformací a hoaxů.

Poctivá diskuze bez lží a nedotknutelných témat povzbuzuje růst sebedůvěry a tolerance. Sebevědomého občana s pocitem spoluzodpovědnosti za společenství a stát pak žádné smyšlené a poplašné zprávy a konspirace nezastraší.