Je štěstím nedokonalého lidstva, že sídlo „českého žvástu“, jak trefně nazval
Pražský hrad Jiří Gruša, se stává stále viditelněji autoritou celosvětovou. My
nedokonalí a omylní bychom shnili bez každodenního vyhlašování projevů a rad
Nejvyššího Moudra, zahynuli bychom hned zítra pod botou cizáckých uzurpátorů,
neschopni rozeznati nejenom protičeských, ale dokonce globálních spiknutí
ekologů, horších než Al-Kajdá, bilderbergistů, CIA, homosexualistů, bruselských
štváčů a socialistů obecně.
Jsme šťastni, že žijeme v míru, a že se o nás starají a vedou nás ti
nejkrásnější, nejinteligentnější a nejlepší. Vždyť pod ideovým vedením božského
Nejvyššího Žvásta vyrostl z mladého podprůměrného normalizačního pisálka Petra
Hájka, z jehož „progresivních“ spisků se před listopadem čítalo za hurónského
řevu po hospodách (neb tehdy byl ještě považován za režimního pitomce, kterému
by bez jeho sekernického normalizačního otce nevyšla ani řádka), skutečný vědec
a myslitel světového formátu.
Z komunistického protekčního hocha-internacionalisty vyrostl roduvěrný a
nebojácný „běloch, heterosexuál a křesťan, v němž občanské ctnosti jako
vlastenectví jsou denně vystaveny plivancům na mediálním pranýři“. Gigant ducha,
jehož DNA je sice z devadesáti osmi procent totožné s DNA goril horských, tak
jako ostatně u všech jedinců druhu Homo sapiens, ale jenom on dokázal
nahlédnout, že nemá s opicemi nic společného. A my můžeme být oprávněně hrdí na
to, že to byl právě Petr Hájek, kdo pod vedením prezidentovým jako první z Čechů
dokázal potlačit opici v sobě…
Leč dosti srandy. Jistá pitoresknost hradního gheta se už dávno vymkla
realitě. Obavu i v době dnešních virtuálních krizí může vzbuzovat jenom
historická tendence davu ve chvílích nejistoty věřit těm největším pitomcům,
slibujícím bezpečí a věčné říše hned jak se odstraní pár tisíc nebo milionů
obtížných nepřátel „národa“. Nesebejisté davy rády slyší na „boj proti nepříteli
uvnitř“, „návrat k původním národním hodnotám“, a podobné hlouposti.
To, že jde vždy jenom o momentální souhru davové potřeby ztotožnění pocitu
bezpečí s psychickou poruchou jedinců nebo malých skupin u moci či mikrofonu, se
zjišťuje, až když se odklidí mrtví z válek a koncentráků, a převládne stud nad
tím, jak jsme mohli být tak blbí. Václav Klaus je v řádu těchto historických
pochodů novým českým Nejvyšším Žvástem a Petr Hájek je jenom jeho nestabilní
prorok, který jenom vyměnil jednoho dominantního otce za druhého.
Uměle bičovaná polarizace a konfliktnost vytvářejí stav zdánlivé nemožnosti
tolerance a soužití. „Věc“ se „musí řešit“, a „národ/elita/čistí/prezident musí
zasáhnout“. Nepřátel je dostatek. Pravdoláskaři, Židé, bilderbergisti,
ekologové, novináři, přistěhovalci, a teď nově homosexuálové. Je úplně jedno, že
mužů a žen s homosexuální orientací je mezi občany České republiky řádově víc,
než členů fašizujícího DOSTu. Nevím o nikom z nich, kdo by Petru
Hájkovi-Přítulnému zakazoval pořádat DOST Parade. Nikdo z nich nedostal funkci
za věrnost, jako Hájkův oblíbenec Bátora. Nikdo z nich neútočí na svobodu slova
způsobem a s ukřičenou agresivitou jazykových troglodytů, jako právě tito
prezidentovi oblíbenci.
Hradní parta se prohlašuje za věrozvěsty konzervatismu. Ve skutečnosti jde o
neomarxistickou deviaci. Lidé, kteří jsou tak hluboce přesvědčeni, že existuje
jenom jedna pravda a jediné možné uspořádání hodnot a společnosti, že jsou
připraveni potlačovat názorovou různost, mají opravdu blíže k totalizujícím
zpotvořeninám myšlenek Karla Marxe o automatice dějin, než ke konzervatismu.
Nechápou a nikdy nepochopí, že žádný fatální a vždy platný –ismus neexistuje.
To, co je reálné, je víra v něj, a stejně tak i fanatismus, který jakoukoliv
myšlenku dokáže přetvořit v masové popravy, čistky, cenzuru a hromadné hroby.