Jan Stejskal: Výtvarnice se přihlásila k protiromským předsudkům. Dojde si zítra pro Magnesii Literu?

Je možné, že Kateřina Šedá získá za knihu BRNOX – průvodce brněnským Bronxem asi nejprestižnější tuzemské literární ocenění, Magnesii Literu, a sice v kategorii publicistika. Pozoruhodné je už zařazení díla do dané kategorie, nabízela by se totiž Litera za poezii, Litera za naučnou literaturu, podle některých snad přímo Litera za knihu pro děti; ještě pozoruhodnější je ale interpretační veletoč, jejž autorka ve vztahu ke knize vykonala.

Uchem jehly

V dřívějších rozhovorech se autorka dušovala na vlastní nezatíženost a nepředpojatost. Díky nim měla mít šanci přistoupit k tématu objektivně, zahalena jen jakýmsi rawlsovsky spravedlivým „závojem nevědění“. Výsledkem byla zarputilá polemika mezi podpůrci Šedé, kteří tvrdili a tvrdí, že se jí to bravurně zdařilo, to jest Romy nekarikuje a nijak nehaní, a odpůrci Šedé, kteří namítají, že katastrofálně selhala.

Už polemika samotná, krom vynikajícího prodeje knihy a následné nominace, by mohla výtvarnici skýtat přiměřenou satisfakci: je minimum konceptuálních umělců, o jejichž práci má vnější veřejnost jakoukoliv představu. Kateřině Šedé to však nestačilo.

Během nedávného interview s farářem Zbigniewem Czendlikem v pořadu Uchem jehly provedla autorka trik, který upomíná na nejlepší umělecké provokace: „u nás doma se vždycky říkalo, když byla nějaká situace a někde někdo řval a křičel, někde se někdo mlátil, tak se říkalo, to je jak na Francouzské“, přiznala teď Šedá.

A aby rozptýlila pochybnosti, že z osvojené hodnotové linie samostatně nevykolejila, dodala: „postupně jsem zjišťovala, že o té lokalitě nic nevím a že mám stejný předsudky, jako má moje rodina.“

Mýtus Cikána aneb sv. Václave, oroduj za nás

Hlavní funkcí mýtu je prezentovat předávané významy jako přirozené, zastírat jejich původ a tím i jejich politický a sociální rozměr. Mýtus Cikána však efektivně funguje jen jako protiklad a doplněk mýtu společného původu a „pokrevního příbuzenství“, na němž Češi zbudovali a doposud udržují svou národní identitu.

Neboli, jak se tradovalo u výtvarnice doma, Romové halasní, Romové ve sporu rvačkou, nožem – anebo rovnou sekerou? Jak dokonalý opak Čechů, kteří, jsou-li ve při, vedou distingovaně tlumený dialog.

Je pochopitelné, že Kateřina Šedá, podobně jako lecjaký úspěšný politik anebo pohněvaný komentátor, může pak společensky přijatelně konstatovat, že Romové – na rozdíl od pracovitých, učenlivých a plánujících Čechů – čekají v závětří na dávky, že neprojevují zájem o školu, že dokonce neřídí svůj čas podle hodinek a kalendáře, nýbrž žijí v požehnání přítomnosti.

Nový rasismus a Litera

Autorka nominované knihy se tak této fázi přihlásila k tomu, že v její osobě prošel mýtus Cikána vyloučenou lokalitou. V čitateli relativně proměnlivý, jako každý mýtus, ve jmenovateli stále zdůrazňující přirozenou jinakost Romů. Být Romem znamená podle Šedé narodit se s darem nezdolného, byť trochu specifického humoru, například.

Pokud její činnost literární ocenění získá, může to být prostě významné oficiální posvěcení tzv. nového rasismu, který, na rozdíl od rasismu klasického, udržuje zdání politické korektnosti a demokratičnosti (Šedá mluví o Romech, nikoliv o cikánech); na hegemonii české většiny, vytěsňování romské menšiny a reprodukci vzájemné nerovnosti se však podílí nejinak než rasismus starý.

Proměna jako umělecká metoda

Obrat Šedé v pořadu Uchem jehly může ale naznačovat rafinovanější, mnohem provokativnější uměleckou metodu. Není vyloučeno, že angažované konceptualistce skutečně celou dobu nejde o knihu, nýbrž mnohem víc o následnou celospolečenskou diskusi a proměnu panujících předsudků Čechů o Romech.

„Nejzajímavější bylo zaznamenávat tu mou proměnu, pokud vůbec k nějaké dojde, a vytvořit průvodce, kterej by pomohl vlastně i tomu okolí, nějakým způsobem poznat to místo“, řekla Šedá.

Místem míní větší výskyt Romů v oblasti Francouzské, okolím s potřebou pomoci myslí vlastní sociální kruhy, tedy ty své přátele, kamarády a následovníky, kteří byli – jako ona sama – úspěšně socializováni do takříkajíc normálního češství. Proměňovat se vlastně nemají Romové, nýbrž Češi, kteří – jak si Šedá všimla – považují za trochu adrenalinový zážitek s Romy vůbec mluvit.

Konečným cílem proměny je totiž mluvit spolu na zastávce „a klidně i s nějakým Romem“ (rozuměj mluvit nevzrušeně, s jakýmkoliv!), konstatuje Šedá. A opravdu: který Čech se v duchu nepochválil, když promluvil na zastávce s Romem jako rovný s rovným?

Šedá na Měsíci

Aby umělecká provokace byla dotažená, mohla by Šedá následovat třeba amerického komika Andy Kaufmana, který mimo jiné systematicky urážel ženy nebo hvězdné wrestlingové zápasníky; předstíral vážnost a hrál krajně arogantní role tam, kde skrýval mezní umělecký záměr. Až mnohem později se ukázalo, že byl s řadou ponižovaných aktérů už předem smluven.

Pokud je uměleckým cílem Šedé změna, mohla by se s nasazením vlastní reputace například přihlásit k předsudkům vůči Romům právě během slavnostního večera Magnesie Litery. Kouzelná podvratnost záměru by spočívala v mapování a zachycení toho, nakolik (skrytě nebo otevřeně) rasistickou diskusi její umělecký koncept v české společnosti vyvolá, kolik Čechů si z domova, ze škol anebo z médií nese stejně tíživou bagáž předsudků o přirozené jinakosti Romů. A jestli se příslovečným nastavením zrcadla něco málo změní.