Jan Stejskal: Mediální blamáž Kateřiny Šedé aneb proč Romové devastují schránky a kašlou na školu
U příležitosti propagace knihy BRNOX – průvodce brněnským Bronxem vykonala výtvarnice Kateřina Šedá menší mediální špacír, během nějž novinářům sdělila, co vypátrala o Romech. Její pátrání po sociálně vyloučené lokalitě – nejzajímavější bude zaznamenávat to zjišťování, uvedla se Šedá – mělo být přitom účastně nehodnotící a nezatížené, chtělo být jiné a čerstvé. Jenže není ani náznakem. Proč?
V zásadě proto, že Šedá v médiích jen znovu přemlela, co přece dobře ví každý strejc v páté cenové: romská děcka nechtějí studovat a rostou pro pracák, nepřizpůsobiví Romové devastují poštovní schránky – a to všechno plyne z toho, pánové, že tito lidé neznají budoucnost. Umělkyně si tak v médiích udělala reklamu na jakýsi neobyčejný střet civilizací, jejž má její kniha zachycovat: podnikla nebojácnou misijní cestu a teď nám v rozhovorech vypráví, s jakými poklady se vrátila mezi nás s diářem, klíčem na schránku a pevně stanovenou pětiletkou. Neuniká jí ale kontext projektu?
Utržená z kontextu
Zdá se, že nikoliv. Právě vytrženým kontextem se totiž umělkyně s výpomocí svého dvorního publicisty Aleše Palána zaklíná, když se snaží dodatečně přejinačit výroky na adresu Romů. Řekla sice, že romské děti postrádají zájem o školu a nelenila celý problém pojmenovat: určitě nepracující rodiče. Řekla sice, že Romové zničí každou darovanou schránku, konkrétně do tří týdnů nejpozději, vzpomněla si ale, že aspoň někteří Romové jsou z toho pak upřímně nešťastní. A vynašla konečně i mnohem komplexnější vysvětlení, jež se sice vznášelo už ve vzduchu, ale mnozí se jej zatím ošívali bezezbytku přijmout: za všechno může čas. Romové neznají zítřek a žijí tak zcela logicky – podobni snad buddhistům anebo možná bohulibé zvěři – ustavičnou přítomností. Nu což, pojďme se hned s laureátkou porozhlédnout po kontextu.
Jako kontext servíruje Šedá leccos. Bagatelizaci svých výroků, autentickou zkušenost z vyloučené lokality, prokazatelný sukces jiných, už realizovaných projektů, případně finální produkt vlastní objevné plavby – onu tajemnou Knihu, kterou je záhodno si co nejdřív koupit. Rozhodně se nestydí a neomlouvá. Své výroky o Romech příležitostně podepírá citacemi jednotlivců a někdy i celých dětských skupin, čímž výroky vlastně – jaksi zevnitř propátrané lokality – osvědčuje.
Kontext Šedé je však zvláštně plovoucí: s dvouletou zkušeností v zádech zanedlouho promlouvá o vnějším (čerstvém pochopitelně) větru, jejž sama v lokalitě představuje. Situace čtenáře začíná být prekérní: interpretační rámec se hned vynořuje a vzápětí mizí, ďas aby se v těch vlnách vyznal. Pochopitelná je jen už touha přesvědčit, že pronesené výroky nejsou pansky arogantní a pro Romy zkrátka ponižující. Naštěstí však není Šedá s doprovodem jediná, kdo objevitelskou cestu za projektem vykonal. Můžeme se tudíž po kontextu podívat i jinde, například ve světě politiky.
Romům kontejner a kliku
Ač se od politiky distancuje, tím vším – počínaje ideálními osobními pohnutkami, jež přece stály u zrodu projektu až po neuchopitelně pohyblivý argumentační kontext, který má výroky devalvovat (jen úplný hnidopich by se v nich nimral, chce říct Šedá) – se renomovaná výtvarnice vlastně výrazněji neliší od politických eskamotérů typu Jiřího Čunka; ostatně Čunek chtěl Romy sestěhovat do kontejnerů, Šedá chce Romům vyrábět poštovní schránky na kliku. Jim oběma se na misijních výpravách za Romy odhalila jiná, byť poměrně pestrá civilizace, a oba je spojuje i povrchní blábol, kterým své projekty mediálně prezentují.
Jenže zatímco Čunek je v politickém tažení na tento nebezpečný blábol odkázán, jako politik musí oslovovat voliče a ti by mu neodpustili, kdyby mluvil o dekády trvající segregaci a diskriminaci Romů, o potřebě rovného uznání a srovnatelných životních příležitostí či o nutnosti sdílení životního prostoru, Šedá svým blábolem přispívá jaksi marnotratně, z pouhé velkorysosti – voliče oslovovat nemusí, pouze prezentuje knihu. Svrchovanou poziční arbitráž nad lokalitou ještě posiluje důrazem na svobodu, jíž se jí jako umělkyni dostává, důrazem na nezatíženost předsudky nebo společenskovědní vzdělání (nejsem sociální pracovník a nejsem antropolog, podotýká Šedá), a konečně i pohodlnou distancí, kterou se odměřuje od marasmu politiky. Její povznesenost je tak skoro dokonalá; výkladový rámec ničím nezkalený – neomezený a křišťálově čistý.
Mentální ghetto
Tím neomluvitelnější pak nezbytně je, že výtvarnice operuje dvouletou zkušeností ze sociálně vyloučené lokality a v médiích nám opomene zmínit, že jde o tentýž prostor, do kterého pravidelně směřovaly prvomájové pochody neonacistů. Tím neomalenější od Šedé je, že si troufá mluvit o jakémsi „mentální ghettu“ romských rodin a nezjistí vůbec, co tyto rodiny k nedůvěře vůči světu majority přivedlo. Šedou ani nenapadne, že Romové považují za zbytečné a marné znovu mluvit o diskriminaci, zastrašování, nepřijetí a vytlačování z mainstreamových škol, tedy jevech, které jsou natolik běžnou součástí jejich života, že – jako o notorietách – se o nich samozřejmě nemluví, a tím méně pak s ní, která se o bezpečí a životní šance místních zajímá jen jako vítr, který je jednou tu a za chvíli zas jinde.
Šedou, s jejím rádobyobjevným příspěvkem k teritoriální povaze lidského chování, konečně ani nenapadne, že někde setrvat rozhodně není klišé: znamená to zpravidla nejenom nutnost sdílet životní prostor, ale taky spoluodpovědnost a následnou nutnost nést důsledky různých – dobrých i špatných – rozhodnutí. Mediální výroky Kateřiny Šedé na adresu Romů jsou proto nejen mimořádně hloupé a paušalizující, tedy přesně takové, proti nimž chce její tvorba působit, ale jednoduše vandalské. Jako výtvarnice má nicméně možnost zkusit třeba terapii, jíž s takovou vehemencí aplikuje sociálně. Za sebe bych doporučil autoportrét.