Jan Houška: Vlastenci, nebo fašisté? Jak extremisté ovlivňují českou politiku a co nás historie učí o nebezpečí populismu
O Romech žijících v České republice slýcháme od mnoha politiků jen mystifikace a účelové polopravdy. Jejich názory jsou často vyzbrojené pouze nebezpečnou neznalostí a nezájmem. Skutečně řešit problémy nebo dokonce vést dialog s těmi, kterých se problematika týká – zejména s obyvateli romských chudinských čtvrtí (odborně označovaných jako sociálně vyloučené lokality) – nechtějí a neumí. Paradoxně, politické strany, které vystupují se silnými hesly proti „nepřizpůsobivým“, problémy jen prohlubují. Čím více slibují tvrdou ruku, tím více se tyto lokality v poslední dekádě rozrostly, a to především tam, kde tito politici při volebních kampaních slibovali tvrdá opatření.
Cílem těchto stran, často s fašistickými tendencemi, je přesvědčit část společnosti, že pouze tvrdá ruka může problémy vyřešit. Ti, kteří žijí blízko sociálně vyloučených lokalit, nebo dokonce přímo v nich, však vědí, že opak je pravdou. Tito politici s problémem nepohnuli ani o píď.
Někteří se dokonce nazývají vlastenci, což by bylo úsměvné, kdyby to nebylo tak tragické. Ve skutečnosti jsou pravým opakem vlastenců nebo chcete-li patriotů. Vlastenec je hrdý na svou zemi a na občany, kteří v ní žijí. Vlastenec nevylučuje své spoluobčany na základě barvy pleti, sociálních problémů či sexuální orientace. Nevytváří lživé a nenávistné informace vůči svým spoluobčanům, ať už se jedná o současnost nebo o historické události. Vlastenec chápe, že problém určité skupiny obyvatel je i jeho problémem – jinak nemůže být vlastencem. Nemůžete tvrdit, že milujete strom, ale nenávidíte jeho kořeny.
Dnes se za vlastence vydávají politické strany, jejichž verze „vlastenectví“ je ve skutečnosti fašismus. Připomíná to rok 1936 a hnutí Vlajka – Hnutí za nové Československo, které se vymezovalo proti Židům a propagovalo antisemitismus. Jejich nenávist pak v období druhé republiky a okupace vyústila v otevřenou kolaboraci. Podobně i dnes máme fašistickou politickou stranu v českém parlamentu – SPD, a i další by si rádi ukrojili z koláče moci a peněz.
Historie nás učí, že žádná taková strana nepřinesla své zemi zisk, spíše naopak. Tito lidé se vzdali reality a vytvářejí si vlastní, kterou se snaží vnutit co nejvíce lidem. Neberou ohled na morálku a jsou ochotni, pokud dostanou příležitost, k nelidskosti a lhaní vlastním občanům. Mají sklony k totalitě a potřebují najít viníky, které je třeba potrestat či vyhnat. Jejich cílem je jednoduchá cesta k moci, a jejich kampaň spočívá ve vyvolávání strachu, nenávisti a lží. Rozdělují, aniž by kdy něco spojili nebo vybudovali.
Je důležité vědět, že jejich hlavním zájmem je prospěch jen pro sebe. Tito lidé, skrytí za maskou vlastenectví, učí nenávidět. Vyvolání strachu a nenávisti jim pomáhá dostat se k politickým funkcím. Čím méně morálky a čím jednodušší hesla, tím lépe. Jdou do boje bez ohledu na dopady na společnost a na životy obyčejných lidí.
Pokud nebudeme opatrní, naučí nás nenávidět utlačované a milovat ty, kdo utlačují. Neexistují špatní nebo dobří lidé na základě barvy pleti, sexuální orientace nebo sociálního statusu – existují jen dobří a zlí lidé, bez ohledu na to, jak vypadají. Česká společnost těmto rádoby politikům naslouchala už dost dlouho – ať už na místní, krajské či parlamentní úrovni. Měli bychom si konečně položit otázku: Komu vlastně prospívají, kromě sebe samých?
Je třeba se pragmaticky zamyslet, zda jsou lidé, kteří sázejí na strach a nenávist, skutečně ti praví, kdo by měli zastávat politické pozice.
