Jan Houška: Jak Romové v ČR podléhají syndromu vařené žáby a ignorují pomalu narůstající hrozbu rasismu a xenofobie
Možná jste také slyšeli o žábě, která se klidně nechá uvařit za živa, pokud ji vložíte do hrnce s chladnou vodou a následně ji pomalu ohřejete. Prostě si nevšimne, že teplota pomalu, ale jistě stoupá, na rozdíl od situace, kdy byste žábu vhodili do vroucí vody — v takovém případě vyskočí.
Říká se tomu syndrom vařené žáby. Označuje to neschopnost nebo neochotu reagovat nebo si uvědomovat hrozby, které se neobjeví náhle, ale přicházejí pomalu a postupně narůstají. Myslím, že s ohledem na historické, ale i současné dění, které se týká Romů v ČR, je to přesný popis situace, ve které čeští Romové žijí.
Kdysi jsme byli vhozeni do pomyslného hrnce napříč desetiletími obecně přijímaného latentního a institucionálního rasismu a xenofobie. Od konce 2. světové války po “socialismus”, přes dekády parlamentní demokracie, byli Romové vhazováni do “hrnce” a na principu kolektivní viny byli označováni jako tzv. nepřizpůsobiví, nepracující. Jednoduše řečeno, byli označováni jako problém.
I když fakticky je to naprostý nesmysl, Romové si zvykli na výroky politiků o střílení do Romů až po tvrzení, že společnost je k této menšině velkorysá. Rasistické vyjadřování vůči nám Romům se stalo normou.
Většina Romů k tomu však zůstává stále chladná a myslí si, že se jich to dotýká pouze okrajově. Možná v soukromí vyjádří svůj nesouhlas, ale obecně se chovají tak, jakoby voda v hrnci ještě nebyla příliš horká, a tudíž není potřeba z onoho hrnce vyskočit. Dokonce ti, kteří se zabývají řešením problematiky Romů v ČR, nás přesvědčují, že je dobré v hrnci zůstat, neboť můžeme být rádi, že se romská komunita ještě v horké vodě nevaří, a že si vlastně na “přitápění” musíme zvykat. Překonání syndromu vařené žáby je mnohdy označováno za jakousi revoltu nebo nepochopení dané situace.
Doufám, že pokud nastane chvíle, kterou Romové ve své historii již nespočetněkrát zažili, dokážeme rozpoznat, že voda je už vroucí a že se začínáme vařit, nebo ještě lépe, že se nespokojíme s tím, že jsme kamkoli a kýmkoli vhazováni.
