Jan Černý: Kopni do tý bedny

Zlidovělá píseň Mikiho Ryvoly, která pojednává o posledních slovech místního nepřizpůsobivého, rváče a opilce, oběšeného na stromě davem netrpělivých sousedů, má se současnou situací dost společného.

Pravda, trochu zvláštní nadpis k textu o současném dění v ulicích českých, moravských i slezských měst. Protože se však jedná vlastně o prastarý divadelní kus, jsou výpůjčky z beletrie a jiné tvorby zcela na místě.

Svolavatel shromáždění, které nakonec v Duchcově skončilo pranicí s policisty, kteří bránili „romskou“ čtvrť, napsal na své stránky: „Tak a konečně je to venku! Utajované video z napadení v Duchcově! Zmrdi černý! Vy vraždit je všechny! Jak dlouho to ještě budeme tolerovat? Navrhuji klidně Casanovský, je čas se sjednotit a dam jim už kurva co proto! Jdu se vyblejt a pak si du nabrousit nože…“

Protože se pohybujeme v prostoru velmi složitém, různém v lokálních situacích, s velkým množstvím zájmů a hráčů, musíme si nejdříve trochu zjednodušit a popsat pole, ve kterém se pohybujeme. Pro zjednodušení se můžeme zkusit shodnout na základě znalosti ctěných čtenářů, že se jedná pouze o adaptaci hry o několika dějstvích, které jsou zaznamenávány minimálně od dob starozákonních. Je to hra na kolektivně spáchanou vraždu – či pogrom, pokud je zabito při události více lidí najednou. Tedy jde o v zásadě jednoduchou kostru příběhu, která obsahuje iniciační událost, provinění, shromáždění davu, nalezení skutečného či domnělého viníka či viníků a jejich zabití. Pokud je hra organizována místními aktéry, jde o to již zmíněné lynčování, pokud se příběh vymkne územně z hranic státu a je organizován vládou, obvykle se mu pak říká válka, pokud se tak děje v rámci hranic a je organizován regionálními lídry, příběhu se pak říká občanská, etnická či náboženská válka. Pokud se shodneme na tom, že příběh známe, například z knihy Řek Zorba, z knihy Dušana Hamšíka Genius průměrnosti o cestě party okolo Vůdce k moci či si vzpomene na nedávné vraždění na Balkáně, můžeme se o to víc věnovat popisu kulis, které jsou přítomné tady a teď, protože již víme, že se jedná o organizované násilí, ve kterém hrají roli organizátoři, média a politika. Ve vedlejších rolích hraje roli frustrace, předsudky, rasismus, nespokojenost se sociální a politickou situací.

Pokud se zdá tento úvod nepatřičný, představte si, že si veřejná moc, představovaná v tomto případě policisty bránícími romská obydlí, vezme nějakou kolektivní dovolenou. Podíváme-li se do Maďarska na příběh nočních vrahů romských dětí či systémová opomenutí německé policie při vyšetřování sériových „doner kebab“ vražd či hořící ubytovny gastarbeiterů s mrtvými v devadesátých letech tamtéž, není to nemyslitelné. Můžeme si vzpomenout i na bagatelizování žhářských útoků, které předcházeli tomu, který tehdy dvouleté Natálii Kudrikové spálil čtyři pětiny těla. Na připomínku tohoto činu mimo jiné Dělnická strana svolala do Vítkova nedávno demonstraci.

Až ve druhém plánu stojí Kulisy, okolnosti: Jednak celá řada potíží vyplývajících ze sporů mezi obcemi, kraji a státem o kompetence (rozuměj moc) a peníze na výkon této moci. V základu tohoto skřípání byl vznik vyšších územně správních celků (VUSC) a tedy krajských samospráv. Se vznikem krajů vznikla nová mocenská centra i v rámci politických stran a dohromady tak byla oslabena moc centrální vlády. Centrální vlády obvykle mají za úkol chránit principy, ze kterých si na lokální úrovni politici často mnoho nedělají, jako je ochrana před nespravedlivým znevýhodňováním, rovný přístup ke vzdělání, financování sociálních programů pro místně neoblíbené skupiny obyvatel. Těmi mohou být například lidé bez domova, uživatelé drog či ohrožené děti z neoblíbených menšin. Kompetenční spory je nejvíce vidět v oblasti bydlení a sociálních politik, kdy obce většinou provozují neférové politiky v oblasti bydlení a sociální politiku považují za doménu státu, natož aby měli nějakou vlastní. Společně s kraji obce provozují systém základního školství, které je také segregační. Kraje provozují bývalé zvláštní školy, obce školky a školy základní. Stát provozuje neefektivní systém podpory zaměstnanosti a zánikem okresních úřadů se stáhl z území, které přenechal samosprávám k volnému použití, včetně agend okolo veřejného pořádku a přestupků. Důležitá (a opět sdílená) agenda, která má místo v kulisách našeho příběhu je potírání bagatelní kriminality a její prevence, která není u státní policie příliš oblíbená. Místní ovšem mají za to, že školství řídí ministerstvo školství, sociální záležitosti ministerstvo práce a obecně místní záležitosti, které není moc populární racionálně řešit, má řešit neznámo jak stát.

Napoleoni malých území

Stále platí, že nejspolehlivější předvolební kartou je nepřizpůsobivá karta. Kdo z politiků slíbí scénář nejjednoduššího a nejmíň pravděpodobného řešení, má vyhráno. Řešení má podle politických nominantů být velké, pořádné, správné, v kvalitě pak definitivní, z hlediska času pak konečné. Jak je možné pozorovat v předvolebních debatách, tak se kandidáti trumfují v tom, aby bylo drsné a mnohdy protiústavní. Ovšem ani toto není nic nového, jde pouze o ornament, který nic vyřešit nemá a jehož cílem je získat podporu a hlasy. V roce 2000 dostal nejvíce preferenčních hlasů v republice ve volbách do krajského zastupitelstva inženýr Tošovský, starosta městského obvodu Neštěmice. Postavil a zbořil „keramický plot“ v Matiční ulici. Dlužno dodat, že nápad s plotem přinesl někdo jiný. Na téma plotu byla také uspořádána televizní debata (jak jinak, v divadle) mezi primátorem Hruškou a tehdejším zmocněncem vlády pro lidská práva Petrem Uhlem.

Tady se poprvé objevila, později mnohokrát použitá, strategie místních politiků vyzvat v lokálních záležitostech na kordy členy Vlády nebo ministerské úředníky. Stejně tak i každá pražská intervence do místních záležitostí znamená body pro domácí. Většinou se jí dopouští nějaký oblíbenec, třeba zmocněnec pro lidská práva. I stepování premiéra Nečase před ubytovnou ve Varnsdorfu a slova o tom, že on také začínal na ubytovně, bez evidentního porozumění tomu jaká hra se hraje bylo místními připsáno k jejich dobru.

Dva roky po záležitosti se zdí náměstek ústeckého primátora Václav Pucherna, lídr kandidátky Strany zelených slíbil, že město vyčistí od neplatičů nájmů. Od těch, kteří zneužívají sociální dávky nebo jen dělají příliš velký hluk. Chtěl je vystěhovat za město do nově vybudovaného oploceného areálu z kontejnerů stráženého městskou policií. Jiří Čunek to o několik let později dotáhl, postavil ve vsetínské Poschle kontejnerový paneláček, což ho katapultovalo do čela KDU-ČSL, do čela Ministerstva pro místní rozvoj a mezi nejpopulárnější politiky v zemi. V roce 2008, uprostřed jeho problémů s reputací díky vyšetřování korupce, se snažil o restart a opět s romským tématem, tentokrát že „kultura Romů není slučitelná s Listinou základních práv a svobod“.

V listopadu 2008 proběhla válka mezi policií a demonstranty o dominanci nad sídlištěm Janov, kdy hořela policejní auta a armádní výbušky trhali prsty demonstrantům, kteří si je zřejmě přinesli z práce. Odpovědí na volání po větší kontrole ze sídliště byl Program nulové tolerance, který byl zajímavým koktejlem prevence, podpory i represe, v té době asi adekvátní situaci na velkém sídlišti ovládaném minimálně z části mafií. Jak známo, organizovaný zločin je organizovaný protože ho někdo organizuje, má obvykle dlouhé prsty a propojení do policie i politiky, o to víc bylo těžké litvínovskou situaci vyřešit. Nápad místní politiky požádat místní organizovaný zločin o pomoc se zklidněním situace se naštěstí neujal.

Zase o něco později se nachytal Michael Kocáb na roli nahrávače pro rozhodnou smečařku, právničku z Plzně a primátorku Chomutova Ivanu Řápkovou. Její místní popularita díky kontroverzním privatizacím významně utrpěla, Reportéři ČT točili o korupci na severu nekonečný seriál a proti Ivaně její oponenti pořádali série slušně navštěvovaných demonstrací. Ivana Řápková pohodlně propagací nezákonných exekucí přímo na sociálním odboru a půjčením klíčů od městského bytu po dlužnících a jinými šikovnými triky vylezla bez zaváhání Kocábovi po zádech do Poslanecké sněmovny a její popularita šla také strmě vzhůru. Ovšem první klíče od bytu dostal Kocáb v Litvínově o pár měsíců dříve, nabídka ho zaskočila a nereagoval úplně hbitě. Téma Kdy se Kocáb nastěhuje, Kocáb se ještě nenastěhoval atp. se drželo v Litvínově i Chomutově v místních novinách až do voleb.

V roce 2011 u příležitosti přistěhování se nových romských rodin do Nového Bydžova a místní strkanice svolali lidé z Hnutí Protestní shromáždění proti rasismu. Pozvánka byla na Pochod proti terorizování domácích obyvatel cikánskými násilníky. Do Bydžova se přestěhoval také Václav Moravec i nejsledovanější diskuzní pořad v zemi, kde opakoval bydžovský starosta fráze, které říkali všichni jeho zde již zmiňovaní předřečníci. Ač jinak obratný Moravec je, témata tohoto soudku příliš nezvládá. Boj proti nezaměstnaným (nikoli proti nezaměstnanosti) byl přítomný i v kampani čistého kluka z plagátu Petra Nečase a dostal jeho stranu do vlády.

Loňské demonstrace ve šluknovském výběžku jasného politického lídra neměli, i když na něj několik starostů a starostek aspirovalo. Šlo o hodně masové události, kterých se účastnili jak dredatí zastánci legalizace své oblíbené drogy, matky s kočárky, důchodkyně i profesionální násilníci, místní politici a gymnazisti. Ředitel biskupského gymnázia sdělil ČT24, že „situace se zlepšila, protože teď se Cikáni bojí a bílé obyvatele zdraví“. Z možného politického kapitálu a pozornosti odčerpal nejspíše nejvíc bláznivý performer Lukáš Kohout, který nakonec prozradil i to, že organizátorem je vlastně na popud bývalého radního, který se radním ve Varnsdorfu nestal, což ho dost mrzelo.

Po šluknovském podzimu se objevila Výzva starostů, kterou do dnešního dne signovalo přes sto třicet obcí s apelem na vládu, aby něco udělala. V tomto množství také došlo k rozmělnění politického kapitálu, který je možný z tématu získat.

Pro tyto předčasné volby zahájil Tomio Okamura svoji kampaň proslovem v mosteckém Chánově, s tématem koketují i další strany. Diskuzím, kde je hlavní téma boj proti nezaměstnaným, je věnován v médiích významný prostor. Andrej Babiš se spojil se stranou Severočeši.cz, kde populismus a boj proti nezaměstnaným má již tradici.

Politici a političky zkouší zahrát tuto vděčnou kartu, je to zkrátka stále stejný, zatím úspěšný kus. Dokud bude dost lidí ochotných tato vykalkulovaná představení sledovat, budou se zřejmě hrát.

Organizátoři

Nevím, zda je nutné připomínat, že z politických pohnutek a s daleko radikálnějším slovníkem jsou tu národně socialistické proudy, které hrají obvykle roli svolavatele a organizátora hry na zabití viníka. Je složité sledovat stálé přeskupování jednotlivých formací uvnitř Hnutí, struktury, které zde byly před rokem jsou jiné, jednotlivé skupiny se také navzájem vymezují proti sobě. Protože na kusy i podle policie je to parta neveliká, program zabíjení nepřátel nijak netají. Stejné skupiny a aktéři z řad pravicových radikálů se snaží o koordinaci postupu v různých místech České republiky.

Problém nastává teprve ve chvíli, kdy se s organizátory spolčí místní politici, buď aby jim nějací voliči neutekli nebo ve snaze situaci alespoň nějak moderovat.

Na již zmiňované duchcovské demonstraci, svolané místními příznivci Adolfa Hitlera vyzývajícími k vraždě, promluvila po projevech organizátorů i starostka města a s nenávistným projevem, který si moc s organizátory nezadal také jeden z místních zastupitelů. Jako reakce na tuto komplexní situaci vzniklou jedním kriminálním činem byl představen na zastupitelstvu města duchcovský plán řešení, který spočívá zejména ve zvýšené kontrole a v represi vůči nezaměstnaným.

Jak je zřejmé, pohybujeme se ve dvou mimoběžných pohledech. Na jedné straně existují reálné problémy v soužití a problémy v politikách, které podporují špatné praxe. Na druhou stranu se zdá, že k nějaké akci ze strany místních aktérů dochází pouze na základě burcujících, excesivních krimi činů, když se následně snaží místní politické kolbiště obsadit příznivci kolektivní vraždy. Vytváří se tak dojem, že bez napadání romských obydlí se nic nehne, že je nutné ke zdůraznění naléhavosti zásahu. Reakcí místní politiky je převzetí iniciativy, zjemnění slovníku na úroveň Jiřího Čunka či Ivany Řápkové a vymýšlení sofistikovaných nástrojů represe. Na příkladu Chomutova: Existují zvlášť závažné přestupky, jako třeba vybírání jídla z popelnice, za které je ukládána pokuta za znečišťování veřejného prostranství, za jehož opakování je možné vykázat přestupce na tři měsíce z města na základě novely zákona, kterou si Ivana Řápková napsala a prosadila.

Otázka po řešení?

Máme tady tedy hru, která se proti vybočujícím skupinám v různých dobách a na různých místech obvykle hraje. Sociální status ev. nevhodné chování je záminkou. Organizátoři mají násilí a zabíjení jako program. Politici a političky se snaží romskou kartu a boj s nezaměstnanými použít jako výtah.

Pomoci může osvěta a kritické myšlení, zejména u novinářů a názorových lídrů: Nerovnosti mezi skupinami jsou realitou. Neplatí, že kdo chce, ten může. V regionech, kde nejsou pracovní příležitosti a na jedno místo je 50 zájemců by mohl vzbudit podezření politik tvrdící, že kdo chce, ten si práci najde. Adaptace na život na okraji vede k nekonformním životním strategiím. Nereformované systémy, které mají základ v totalitě si s sebou nesou totalitní způsoby výchovy – jde o ústavní péči a zvláštní školy. Segregace je krátkodobě líbivá, dlouhodobě nevýhodná. Společenské instituce od roku 1989 jsou stále v pohybu. Sociální politika se dělá na zastupitelstvu, ne v parlamentu, pro porozumění vztahu mezi městskými výdaji na prevenci a sociální a vzdělávací služby je možné zkusit strategickou hru SimCity. Přiznivci teorií o zneužívání sociálních dávek by si mohli uvědomit, že se jedná o mrkev na klacku, kterým politici šikovně mávají: všechny dávky v hmotné nouzi stály v roce 2010 jako pět kilometrů Bémova obchvatu Prahy, po reformě v roce 2011, kdy došlo k redukci počtu dávek a jejich zařazení do "hmotné nouze" stály všechny dávky v hmotné nouzi jako 10 kilometrů pražského obchvatu. Tady je zřejmé, o jak nicotný rozpočtový problém se jedná.

Návrhy k řešení bezpečnosti či zaměstnanosti i návrhy represe proti nezaměstnaným nejsou řešením pouličního násilí. Problémy, se kterými se obyvatelstvo potýká, by měla politika řešit každý den, ne jen po pokusech o kolektivní vraždu.

Řešením pouličního násilí je zamezení takovému násilí. Je třeba bránit shromážděním z nenávisti v souladu se zákonem shromažďovacím. To má v rukou tajemník či tajemnice města. Shromáždění projevující se proti zákonu je třeba rozpustit. Děti, které brání těžkooděnci policie, které jsou vyděšené a zmatené, proč je ti na druhé straně chtějí zabít, by měly vzbudit trochu empatie a vést k pochopení, že politika přistupuje k celé věci dost zvráceně. K jasnému politickému vymezení se proti násilí jako prostředku dosud nedošlo, měly by to udělat všechny politické strany. Ostatně by to měl udělat každý rozumný člověk. Kdo to nedělá, tančí na starých hrobech staré tance.

Zkráceně text vyšel 12.10. 2013 v MfDnes v příloze Kavárna, server Romea.cz jej otiskujeme se svolením autora v plné verzi