„Já to dělám ráda. Víte, dřív jsem žila moc špatný život,“ řekla mi drobná
osmnáctiletá Romka, která dobrovolně a zadarmo chodila pomáhat skoro
devadesátileté paní. Když tělnatou stařenku zvedala z postele, podlamovala se jí
kolena, ale její oči zářily – byla šťastná. Svou službu nejspíš chápala jako
pokání za minulé hříchy, ale to mi vůbec nebránilo, abych k ní cítila upřímný
obdiv.
Dělala to z křesťanské lásky. Jediný syn té staré paní žil na Slovensku a
mladé Romce se o potřebném bližním zmínil farář, kterému byla za mnohé vděčná.
Víra se pro ni stala východiskem z obtížné situace, chytila se jí jako tonoucí
stébla a navíc pomáhala druhým.
Říkáte, že to je bílá vrána? Určitě ano, ale nejen mezi Romy. Opravdu si
netroufám hádat, kolik takových nezištných obětavců by se našlo v bílé majoritě,
kde se spousta lidí brání postarat i o vlastní rodiče.
V podniku, kde pracuje můj muž, léta zaměstnávali romskou uklizečku. Nejenže
se nikdy nic neztratilo, ale párkrát se stalo, že můj roztržitý protějšek
zapomněl na stole v kanceláři peněženku a ona „nepřizpůsobivá“ spoluobčanka mu
ji uklidila do šuplíku. Po čase se muž při zjištění, že peněženka zůstala v
práci, už vůbec nevzrušoval, protože v poctivost této uklizečky naprosto věřil,
a oprávněně.
Na malování u nás doma pokaždé objednáváme stejnou malou firmu se dvěma
zaměstnanci. Jeden z nich je Rom a málokdy jsem nějakého řemeslníka viděla
pracovat tak usilovně. Ta tříčlenná multikulti parta odvádí opravdu kvalitní
práci a ještě po sobě uklidí, takže s nimi jsme velmi spokojeni – a šéf se svým
romským zaměstnancem zjevně taky.
