Ivo Bystřičan: Protestovat se dá jenom společně
Byla to rychlovka. Několik zatím ještě neidentifikovaných nácků posprejovalo
fasády a pár dalších míst, která se hlásí k široké platformě HateFree. Pomohli
si i některými z osvědčených nacistických šifer, aby opravdu nemohlo být pochyb,
co že to má být konkrétním opakem poměrně abstraktního „hate free“ hesla –
hákový kříž, Hitler, smrt uprchlíků a výlučnost bílé rasy. To je velké sousto
téměř pro každého, promptně však zareagovala platforma Mezinárodní dny akcí
proti rasismu a fašistické hrozbě a hned po víkendu, kdy ke sprejerským akcím
došlo, zorganizovala solidární shromáždění s jasným vzkazem: Praha se nebojí.
Dorazilo možná na dva tisíce lidí, a to, co se toho dne na náměstí Jiřího z Poděbrad
odehrálo, nese klíčové poselství – rozmanitost a různorodost musíme ctít a
respektovat i u sebe navzájem, nejen u marginalizovaných, ostrakizovaných a
pauperizovaných skupin lidí, o jejichž inkluzi jde v první řadě.
Hned po soudržné akci se ovšem na sociálních sítích spustila tradiční
oboustranná kanonáda. „Proč měli tihle transparent Vzhůru psanci této země? Co
tím chtějí říct? Kdo přinesl vlajku Tibetu a co tím sledoval? Proč bylo na
jednom z transparentů Smrt fašismu? Není to vlastně taky projev nenávisti? To se
tam musí prezentovat i Antifa? Nemůžeme protestovat neutrálně? Neměla by se tady
veškerá proti zakázat? Co když ty názory někoho odradí?,“ toto a podobná hesla doteď znějí v síti.
Během jasného, sebevědomého a hlasitého protestu proti xenofobii, rasismu a
nenávisti se totiž vedle sebe postavili lidé, kteří k sobě jinak mohou mít
daleko. Pravicoví liberálové, levicoví liberálové, Antifa, zástupci politických
stran, antikapitalisti, radikálnější a umírněnější zastánci názorových proudů i
ti, kdo nic moc nezastávají, ale nárůst nenávisti a násilí ve společnosti se jim
přece jen příčí.
Všichni mávají svými hesly, provolávají slogany, každá názorová, politická a
ideologická skupina má svou agendu, která někdy působí i protichůdně. Na
podstatné věci se ale dokážou shodnout – proto jsou ostatně tady. Vzájemné
vědomí rozdílnosti postojů a ideologií nebrání spojit se alespoň na čas proti
projevům nenávisti, rasismu a násilí vůči slabším, a ideologické rozpory nechat
zas na jindy, až to bude více „k věci“.
Vlnu hořkosti nakonec vyvolal pocit některých účastníků, že je možné své
postoje, ideologii a politické přesvědčení nechat doma na věšáku a přijít do
indiferentní masy těch, co učinili stejně, anebo ani žádné specifické přesvědčení
nemají (nebo si to alespoň myslí). Respekt a tolerance vůči druhým však musí
začít být patrné už na demonstraci, kde se za ně demonstruje.
Copak je možné volat po respektu k menšinám či uprchlíkům a proti nenávisti,
když pak na demonstraci nesnesu nikoho s odlišným názorem a projevem?
Odkaz silného solidárního shromáždění je jasný. Je to právě různost, co
spojuje. Pokud se na něčem shodneme, nevylučujme se za to, na čem se neshodneme. Nechtějme od sebe zázraky stejnosti. Je dobré vědět o ideologických kořenech vlastního vědomí, přiznat si, že každý
náš krok je politický a respektovat i tolerovat druhé, kteří to cítí zrovna tak.
Nebuďme unifikovanou a předstíraně apolitickou masou sdruženou kolem jedné
širší myšlenky, ale barvitým společenstvím vědomým si vnitřní diferencovanosti.
Teprve tak můžeme najít shodu a bránit se tomu, co otevřenou a rozmanitou
společnost ohrožuje – a tím ji zároveň skutečně formovat. Jinak si v důsledku každý z nás může pořádat vlastní
demonstraci, na které bude nakonec jen on sám. Jen to nebude zrovna
nejúčinnější.
