Ivan Bartoš: Být proti fašismu a rasismu je přeci normální
Je to už trochu nuda, nemyslíte? Jako pokaždé před volbami se i letos ve
zvýšené míře objevují mé “senzační” fotky s vlajkou Antifašistické akce a v
merchi Good Night White Pride, jako kdyby snad být proti rasismu a rasové
nadřazenosti bylo něco špatného.
Ve 20. století si svět s představou, že společnost může fungovat na rasové
bázi, užil své. Nejen Židé, ale i Romové a příslušníci dalších některým
“nevyhovujících” etnik byli v Evropě takřka vyhlazeni. Dnes žijeme v době, kdy
je být rasistou společensky přijatelné, ale člověk vyfocený s antifašistickým
symbolem jej musí vysvětlovat veřejnosti, jako kdyby snad šlo o něco, za co by
se měl stydět. Jako kdyby snad být proti fašismu nebylo v pořádku a normální.
Jsem pacifista (i když jsem v mládí dělal sportovně JuDo, ale i to je “Jemná
cesta”) a jsem liberál. Politiku dělám, protože věřím v demokratický proces a ve
vládu práva, které měří každému stejně bez ohledu na jeho moc, postavení,
vyznání nebo barvu kůže. Členem AFA nejsem. Vlajku Antifašistické akce jsem před
pár lety koupil v berlínském Kreuzbergu jako jeden z symbolů odporu německé
společnosti proti nastupujícímu nacismu v 30. letech. A ta “slavná fotka z
dovolené” je pořízená hned vedle dvou zapuštěných plaket obětem Holokaustu.
Antifaschistische Aktion totiž vznikla v roce 1932 v reakci na neutuchající
pouliční násilí a vraždění ze strany nechvalných nacistických milic SA. To je
také symbol, který pro mě historicky představuje: symbol, že zlu se neustupuje.
Dnes žijeme na jiném místě, v jiné době a naštěstí také v demokratickém státě.
Kdybych si měl vybrat, kdo je mi svými politickými metodami blízký, zmínil bych
Gándhího a Martina Luthera Kinga, kteří věřili v sílu a hodnotu nenásilí. Je to
právě pozitivní politika, která může spojovat lidi a stavět mosty. A když se
budeme starat o to, aby nikdo nebyl ze společnosti vylučován, nebude hrozit
opakování historie.
Byl jsem na spoustě demonstrací a demonstroval jsem i za práva uprchlíků v
Praze – stejně jako jsem stál například v Krupce, kde pochodovali neonacisté,
stejně tak ve Varnsdorfu nebo v Ústí, kde u ubytoven jsem hrál jsem vystrašeným
dětem na harmoniku.
A pokud jde o GNWP? Good Night White Pride je dlouhodobá mezinárodní kampaň
hudební scény proti snaze neonacistů různé hudební subkultury infiltrovat a
šířit v nich svou agendu. Že je ta kampaň samoúčelná? Kdyby se neonacistům v
minulosti nepodařilo ukrást velikou část jedné subkultury, a sice skinheads,
GNWP by nikdy nevznikla. Uznávám právo hudebníků vyjádřit se. Skinheads je
subkultura vzniklá mezi černými Jamajčany a byla zcela prostá jakéhokoli
rasismu. To, že dnes stále řada lidí vnímá skinheads jako pouliční rasistické
násilníky, jen dokazuje, že snaha neonacistů opakovaně infiltrovat hudební
subkultury není žádná chiméra. A děje se to například i v oblasti tvrdé hudby. A
proti tomu jsem ochoten se vymezit i já podporou merchandise. Ostatně proč ne,
sám jsem muzikant, ideu této kampaně sdílím, a opět na tom není zhola nic
špatného.
A fotky z demonstrací? Jistě, byl jsem za svůj život na spoustě demonstrací a
demonstroval jsem i za práva uprchlíků v Praze – stejně jako jsem stál například
v Krupce, kde pochodovali neonacisté, stejně tak ve Varnsdorfu nebo v Ústí, kde
u ubytoven jsem hrál jsem vystrašeným dětem na harmoniku. Neznamená to, že jsem
pro přijetí každého, kdo si řekne. Znamená to jen to, že si myslím, že uprchlíci
jsou lidé, a že s oběťmi války by nemělo být zacházeno jako s jejími strůjci. To
je celé. Piráti zastávají racionální přístup k uprchlíkům, což dokazujeme i
prací v Poslanecké sněmovně.
Takže tolik k stále se opakujícím fotkám z let 2015 a 2016. Nikdy jsem nebyl
ani nejsem členem AFA ani žádné jiné ideové organizace kromě Pirátské strany.
Neuznávám násilí jako řešení problémů. Mé postupy jsou didaktika a politika. V
případě nutnosti nenásilný protest. V momentě, kdy pan Konvička, lidé z hnutí
Úsvit, pan Okamura, antisemita Adam B. Bartoš a další výtečníci české rádoby
národovecké vlny v Praze exhibovali do té míry, že na náměstích stavěli
šibenice, cítil jsem jako svou morální povinnost, říci tomuto způsobu prezentace
jasné ne.
Například v únoru 2016 v Praze probíhaly dvě velké exhibice rozdmýchávající
nenávistné nálady v české společnosti – pan Okamura opakovaně na Václavském
náměstí za podpory českých nacionalistů a antisemita Adam B. Bartoš a před
Loretou, kde byl dokonce zadržen v jeho “táboře” muž, který střílel z pistole do
vzduchu při pokřikování hesel “Blaničtí rytíři jsou připraveni”. Následně byl
tento odsouzen k veřejně prospěšným pracím.
U Bruských kasáren a na Malostranském náměstí se v té době konala dvě
shromáždění vyzývající k toleranci. První pořádaný sdružením “Ne rasismu” – akce
nazvané Solidarita bez hranic – pochod proti rasismu a xenofobii a druhé
Shromáždění proti rasismu, které pořadatelé pojmenovali Sluníčkem a kávou proti
xenofobii a kalašnikovu. Happeningů proti rasismu a xenofobii jsem se zúčastnil.
Nestydím se za to a připadá mi hodně divné, že někdo čeká, že se za to stydět
budu.
Tak to mám nastavený a jsem na to hrdej a jsem hrdej na každýho (byť na tom
nemám žádnou zásluhu), kdo jde svým chováním i vystupováním ostatním příkladem.
Bejt proti fašismu je správný.
