Evropě hrozí návrat k formám rasismu – o tomto nebezpečí se zmínil i papež
Benedikt XVI. Řekl, že „je nutné odmítnout jakoukoliv formu intolerance, rasismu
či izolování slabších skupin obyvatelstva.“ Hovořil všeobecně, mnozí jsou však
přesvědčeni o tom, že měl na mysli i situaci v Itálii. Není to poprvé, co se
katolická církev k této otázce vyjadřuje.
Nejrozšířenější týdeník v zemi, Famiglia Cristiana (Křesťanská rodina), se
vyjádřil mnohem ostřeji: v posledním čísle hovoří o vládním nařízení, které mj.
stanoví odběr otisků prstů dětí romského původu, jako „o podezření z návratu k
fašismu v jiných formách“.
Vatikán se od týdeníku distancoval, nicméně celá situace vyvolala v řadách
italské vládní koalice, v níž jsou katolíci silně zastoupeni, velké rozpaky.
O novém nařízení italské vlády se hodně píše, občas velmi nepřesně, a proto
nebude na škodu věci rozebrat.
Itálie byla prakticky až do konce 60. let 20. století zemí, z níž se emigrovalo.
Do země cizinci přijížděli jako turisté, sportovci či umělci. Ani zákony, ani
mentalita lidí nebyly připraveny na převratně rychlé změny, které přišly od 80.
let: do země začal proudit stále větší počet imigrantů z Afriky, Asie, Balkánu –
a mezi nimi i Romové, kteří do té doby žili převážně v bývalé Jugoslávii.
Předtím zde žili Romové Sinti, měli italské občanství a živili se převážně
řemeslnou výrobou. Tzv. romský problém zde neexistoval. Stejně tak se Italové
divili rasovým problémům v různých amerických či britských městech. Žiju v této
zemi 39 let a domnívám se, že Italové nejsou větší rasisté než třeba Francouzi
či Britové, ale zatím se s novou situací nedokázali vyrovnat.
Na okrajích italských měst postupně začaly vyrůstat tábory kočovných Romů.
Jiné zvyky a jiný způsob života vedly k menším konfl iktům – obyvatelé
okrajových čtvrtí Říma, Milána, Neapole či Turína nechtěli mít ve své blízkosti
sídliště Romů, tvrdili, že je s tím spojen růst drobné zločinnosti, nepořádek,
prostituce a později i obchod s narkotiky. Nicméně ve většině případů se situace
vyřešila. Zlom přišel po vstupu Rumunska do Evropské unie. V zemi, kde existuje
velká nezaměstnanost a silné hospodářské problémy, se integrací ilegálních
imigrantů a Romů nechtěl nikdo zabývat. Životní podmínky v sídlištích Romů byly
skutečně nedůstojné člověka. Obyvatelstvo i politikové si stěžovali na rostoucí
pocit nebezpečí, nikdo ale neudělal nic pro to, aby se Romům umožnila integrace
do místní společnosti. Jako by všichni byli přesvědčeni, že problém ilegální
imigrace a Romů se vyřeší tím, že se všichni vrátí tam, odkud přišli. Nová
Berlusconiho vláda se rozhodla zasáhnout. Ministr vnitra Roberto Maroni vydal
nařízení mající „zvýšit bezpečnost obyvatelstva“. Opatření se týkalo různých
otázek (například postihu osob řídících automobily v opilosti či pod vlivem
drog), ale ve světě se hovořilo o jediném aspektu, o otiscích prstů romských
dětí. Ministr Maroni prohlašuje, že tady jde o to, že „v táborech nikdo neví, čí
děti to jsou, odkud přišly, zda to jsou italští občané, nebo z Unie či z jiných
zemí, a nejedná se pouze o Romy, ale o všechny osoby, které v těch táborech
žijí.“ Jenže kontrola byla prováděna pouze u romských dětí.
Početní italští intelektuálové se rozhodli jít na policii a na protest si nechat
odebrat otisky. Po kritice evropského parlamentu se italská vláda rozhodla
opatření změnit: od roku 2010 všichni italští občané budou mít ve svých
občanských průkazech otisky prstů, jako tomu je i ve Španělsku a Portugalsku.
Zůstává tu však nevyřešený problém špatných vztahů mezi částí italského
obyvatelstva a Romy, k jehož zlepšení nepřispívá ani postoj Ligy severu, která
je součástí italské vládní koalice, ani postoj části italských médií, která do
jisté míry vtloukají obyvatelstvu přesvědčení, že zločinnost je většinou dílem
ilegální imigrace z Afriky a Blízkého východu a Romů.
Přestože statistiky ukazují dvě překvapivé věci: např. zločinnost v Římě je
mnohem menší než třeba v Paříži či Berlíně a počet policistů, karabiniérů a
dalších orgánů veřejné bezpečnosti je v Itálii mnohem vyšší než v kterékoliv
zemi západní Evropy. Cesta o řešení konfl iktní situace jde podle mě cestou
snahy o porozumění a integrace a nikoliv cestou iluze, že se situace bude moci
vrátit tam, kde byla před 35 lety.
