Irena Biháriová k vývoji na Slovensku: Fašisti dostali v parlamentu dáreček. Udělali z nich standardní stranu

Je parlamentní zásadou, že posty šéfů tzv. “kontrolních výborů” v Národní radě obsazuje opozice. Výjimkou byla situace v roce 2016, kdy koalice (ta se Smerem!) nepřipustila, aby se předsedy jakýchkoli výborů stali fašisté.

Zdá se, že nynější koaliční poslanci se rozhodli tuto křehkou zásadu prolomit: vedoucí post odsouhlasili poslanci a místopředsedovi strany ĽSNS Martinovi Beluskému, který se stal předsedou Výboru pro kontrolu činnosti NBÚ. Marián Kotleba, který se ucházel o post šéfa Výboru pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství sice nezískal poslaneckou většinu, ale není zatím vyloučeno, že na příští schůzi uspěje jiný kandidát z této strany.

Dožili jsme se doby, kdy poslanci ze strany s nejvyšší koncentrací odsouzených a s členy s neonacistickou minulostí získali pověření pracovat na kontrole státu. Určitě tomu neprospěla ani benevolence, s jakou se k tomuto dilematu postavili někteří lídři koalice.

Premiér Igor Matovič a Richard Sulík už před pár dny připustili změnu postojů k “politické karanténě” ĽSNS. Nový premiér se vyjádřil, že dosavadní přístup “ostrakizace” fašistů se neosvědčil. Richard Sulík přispěl návrhem, že pokud by se role vedoucích výborů zmocnili poslanci bez “násilnické minulosti”, možná by konečně přidělenými pravomocemi ukázali, co jsou zač.

Jistě, pokud by nebyli poslanci ĽSNS šéfy kontrolních výborů, neměli bychom dostatek příležitostí ověřit jejich kompetentnost a hodnotovou výbavu. Bylo třeba poskytnout jim další funkce, protože post předsedy Banskobystrického samosprávného kraje (BSSK) a poslanců Národní rady SR asi stále nebyly dostatečné příležitosti k tomu, aby v nich mohli naplno prokázat svou odbornost, lidskoprávní ukotvení a schopnost zacházet s veřejnými financemi.

Lepší Kotleba než Smer?

Jelikož v současnosti je kromě Kotlebovců jediná opoziční strana Smer-SD, byla ve hře už jen jediná možnost: ponechat předsednictví ve výborech, které opozici tradičně patří, Smeru. Můžeme si o Smeru myslet cokoli (a také si myslíme), ale jednoho nešvaru se budeme muset zbavit: ĽSNS není lepší než Smer.

Smeru se dá vyčíst skutečně všechno, ale ne popírání holocaustu, statusy glorifikující Hitlera ani takovou razanci protiromské či celkově protimenšinové agendy, která by stejně jako v případě členů či sympatizantů ĽSNS zaplavovala stoly vyšetřovatelů na úseku boje proti extremismu. A vůbec, ať zvolíme jakékoli politologické a odborné kritérium, Smer není pravicově extremistická strana, i kdyby nás zkušenost s jejich gaunerstvím podporovala jakkoli přísným hodnocením. V tomto kontextu nám proto nezbývalo nic jiného, pouze akceptovat, že vždy bude lepší, pokud všechny “opoziční výbory” odšéfuje Smer, než by měl byť jedinému šéfovat fašista.

Kdo kdy ostrakizoval fašisty a jak to bylo s jejich politickou karanténou

Mimořádně mě zaujala věta nastupujícího premiéra, že ostrakizování ĽSNS by mělo přestat. Nevím, jestli jsem dosud žila v paralelním vesmíru, ale na Slovensku se žádná důsledná ani ostrakizace, ani politická karanténa vůči ĽSNS nekonala. Připomeňme si několik faktů:

1. Pouze 31 poslanců dosluhujícího parlamentu se zavázalo k nespolupráci s fašisty

V roce 2016, kdy se ĽSNS dostala poprvé do parlamentu, jsem spolu s kolegyní iniciovala Výzvu stop fašismu pro nově zvolené poslance, aby se zavázali k dodržování cordon sanitaire vůči ĽSNS. Jde o tzv. Schwerinské principy, které uplatnily některé německé spolkové parlamenty vůči neonacistické NPD. I právě díky tomu se jim podařilo tuto stranu zcela upozadit a vytlačit z politického mainstreamu. Požádali jsme proto tehdejších poslance, aby se neúčastnili televizních diskusí s představiteli ĽSNS, nehlasovali s nimi a nehledali v nich spojence pro své legislativní návrhy. K tomuto závazku se v té době z celého parlamentu přihlásilo “celých” 31 poslanců. S výjimkou pár statečných postupně závazek porušili téměř všichni podepsaní poslanci.

Oprávněně nás pohoršovalo, jestliže při hlasováních v parlamentě působil Smer jako dohodnutý s fašisty, ačkoli se k tomu nikdy otevřeně nepřiznal. Pokud však nastupující premiér ani jen formálně neumí vyloučit, že někteří jeho poslanci nebudou hledat podporu pro své návrhy právě v řadách fašistů, je to něco tak alarmující, že bychom to neměli přejít mlčením.

2. Když jde o lajčíky, i televizní debata s Kotleba pomůže

Sebestředná vidina, jak to zrovna já Kotlebovi v televizi naložím, byla u mnoha politiků, kteří dnes tvrdí, že karanténu třeba zrušit, vždy mnohem silnější, než ohled na širší společenský dopad. Ti, kteří namítají, že karanténa nefungovala, ji totiž ve skutečnosti nikdy nedodržovali. Marně jsme opakovali, že Kotlebu nelze porazit šermování grafy, odbornou diskusí či apely na hodnoty. Kotlebův volič je typický tím, že přestal věřit establishmentu. A ať mu ten establishment nabídne jakákoliv odborná řešení, buď jimi pohrdne, nebo jim, při vší úctě, bude rozumět přece jen o kus méně, než Kotlebovým tvrdým a jasným heslům. Tato hádka se nedá vyhrát jinak, než klesnutím na úroveň Kotleby. Pokud však všichni klesneme na úroveň Kotleby, tehdy jsme prohráli všichni.

3. Boj s Kotlebou po slovensku: inspirovat se jím

Část slovenské politické scény (i té dosluhující, i té nastávající) si vybrala v skutku nejbizarnější cestu, jak se s tímto fenoménem vypořádat: zkusit se Kotlebou inspirovat.

Nejznámější je případ Roberta Fica, který si myslel, že symbolické poplácání po rameni Mazureka za jeho hanobení Romů bude gestem, které voliči ĽSNS docení a nedej bože se rozhodnou upřednostnit pouze odvar radikála před skutečným radikálem. Přesně takto to však nefunguje, a přesně proto každý, kdo vstupuje na Kotlebovo hřiště, na něm zákonitě prohraje.

Bohatší zkušenosti s touto taktikou má strana SME RODINA, která s ĽSNS doslova tvořila tandem v předkládání těch nejpodlejších zákonů útočících na demokracii.

Avšak nejděsivějším příkladem toho, jak dokázali extremisté ovládnout politický mainstream, bylo zamoření politického diskurzu o “představující riziko liberálů”. Bylo přímo šílené pozorovat, jak se téměř všechny strany politického spektra daly do spřádání propagandistické pavučiny, v níž extremisté pravidelně zachycují své pomyslné nepřátele, a jak jim v tom efektivně pomáhaly. ĽSNS přesvědčila voliče i část veřejnosti o hrozbě v podobě liberálů, zodpovědných za rozpad rodin, identity národa, prosazujících nadpráva menšin a ohrožení hodnot, které jsou pro lidi přirozeně důležité. A ostatní strany místo toho, aby přistoupily k odvážné a korektní protiargumentaci, (bez nutnosti zastat se Progresivného Slovenska, o to nikdo nežádal), tento škodlivý narativ převzaly. Nakonec se to odrazilo i v koaliční smlouvě mezi KÚ a OĽaNO, jejíž programové požadavky nejenže neměly podobu zásadních hrozeb, kterým by Slovensko ve skutečnosti čelilo, ale dokazovaly ideologický průnik tolik pertraktované agendy ĽSNS a radikálních kuffovských proudů.

Pokud platil tento trend, pak nemůžeme tvrdit, že ĽSNS byla opomíjenou, politicky izolovanou a zažívala ostrakizace.

4. Nelze držet kotlebovce v karanténě, když budeme podlézat laťku ve vztahu k jejich voličům

Přesně toto se stalo leitmotivem v kampaních stran včetně té vítězné: kupodivu elektorátu fašistů se dostalo tolik laskavé empatie, jako nikdy k žádné skupině voličstva. Jako kdyby voliči ĽSNS byli jediní, kdo uvízl v jakýchsi hladových dolinách a musel cestovat rozbitými cestami, zatímco zbytek národa disponoval zcela nadstandardním servisem veřejných služeb. Samozřejmě, že ne všichni voliči ĽSNS jsou fašisté, ale je potřeba říci, že pro volbu fašistů se vyráběli občas až absurdní legitimizační omluvy. Více než upřímná solidarita se za nimi skrývala snaha podlézat této skupině voličů a ještě více v ní umocňovat strachy o “podvedené pracující části bílého národa”. Jak se asi tak dnes cítí romští voliči OĽaNO, když se v tomto legitimizačním záchvatu opomíjí, že to byly právě Romové, nikoli nedostavěné cesty, na kom si ĽSNS roky pěstovalo svou politickou popularitu?

Mimořádně smutným příkladem nadbíhání těmto voličům byl krok, kdy si Igor Matovič pohrával s myšlenkou, že vystoupí po boku Kotleby na jeho tribuně a promluví k jeho voličům. O to více bylo smutnější snad už jen to, když v tak vážné situaci, jako bylo fyzické napadení členů jeho potenciálního koaličního spojence najednou ztratil kompas, který by ho navedl, na které straně stojí spravedlnost a solidarita. Namísto toho jsme se dočkali relativizován a spekulace, zda jsme to přece jen nebyli my, politici Progresivného Slovenska, kteří zbytečně provokují fanoušky ĽSNS. Chápu. V politickém zápase o vlastní politické body jdou hodnoty stranou.

5. Kdo je zde vlastně ve skutečnosti ostrakizován?

Polemika, zda mají být fašisté ostrakizováni (pokud to bereme jako symbolický název pro politickou izolaci), je v demokratickém spektru nepřípustná. Buď věříme, že fašisté jsou součást politického mainstreamu nebo trváme na to, že naším úkolem je z nich mainstream nedělat.

Navíc ĽSNS k tomu, aby si razila své cesty k masám už dávno nepotřebuje takový velkorysý krok politiků, jako je svěření předsednictví výborů. Mají vybudovanou robustní strukturu informačních kanálů, jakou se nemůže pochlubit žádná strana na slovenské politické mapě. Uhríkova manipulativní videa dosahují takové počty sdílení, jaké nedosáhne ani premiér v nejlepších časech. Pokud mají politici pocit, že je ĽSNS stále v karanténě a je jí potřeba poskytnout prostor, tak propásli dobu, v níž ten prostor získali i bez “šlechetných úmyslů” svěřit jim předsednictví výborů. Je to znovu jen nízký pokus zalíbit se jejich voličům. Tím deklarují nejen neúctu k parlamentarismu, ale i neznalost způsobů, jakým by se měl vliv ĽSNS minimalizovat.

Bude to úkol progresívců

Pokud chceme Slovensko vybudovat jako zemi, která konečně překročí “karpatský horizont”, nestačí samotné uspokojení z odstranění Fica. Nepomůže ani tucet opravářských prací v justici, ani excelovský přístup k záchraně ekonomiky, ani žádné nápady z online referenda. Koalice potřebuje mít v první řadě společnou hodnotovou půdu pod nohama, o kterou se může vždy opřít, a v rukou jasný hodnotový kompas, který novou vládu nesvede z cesty ani výměnou za rychlé a na oko efektivní řešení.

Řešením není rozdávat funkce fašistům a ještě více je legitimizovat, ale vytvořit důslednou argumentační opozici tématům, na kterých vyhrávají volby. Ať jakkoli upřímně držíme nové vládě pěsti, uvědomujeme si, že oponovat tématům, které dnes tvoří průnik mezi ĽSNS a jistou částí nové vládní sestavy, bude hlavním úkolem nás, Progresivného Slovenska.