Nejvyšší správní soud (NSS) se v těchto dnech zastal Romů, kteří se za druhé
světové války museli ze strachu z perzekuce ukrývat, a nyní žádali o odškodnění
podle zákona (261/2001 Sb.) o poskytnutí jednorázové částky účastníkům národního
boje za osvobození.
Soud verdikt zveřejnil v novém čísle sbírky svých klíčových rozhodnutí. Téměř
nesplnitelné podmínky Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) by podle soudců
NSS neměla požadovat přehnaně mnoho důkazů a svědectví, protože pronásledování
Romů je historicky nezpochybnitelná skutečnost. Nepříliš vysoké finanční
odškodnění, několik desítek tisíc korun za tři měsíce prokázaného ukrývání, by
měla bez větších překážek vyplácet.
Jenže ČSSZ se řídí podle zmíněného zákona, který stanovil mimořádně těžké a
téměř nesplnitelné podmínky romským žadatelům o odškodnění. Nutnou a nezbytnou
podmínkou pro odškodnění bylo udělení statusu politického vězně, který uděloval
ministr obrany rovněž na základě zmíněného zákona. Ačkoliv tuto podmíněnost
ministerstvo popíralo, ČSSZ se jí držela jako klíště. Romští žadatelé tedy
museli překonávat dvoustupňové administrativní překážky, a to je v českých
poměrech záležitost nepřekonatelná. Kdo přiměje úředníky České správy sociálního
zabezpečení k tomu, aby respektovali verdikt Nejvyššího správního soudu a byli
shovívavější?
Martyrium, které několik tisíc romských žadatelů bylo již nuceno absolvovat,
bylo zcela zbytečné a marné.
Řízení je v podstatě již skončeno.
Do počtu romských žadatelů patří i původně slovenští Romové, kteří se mezitím
stali českými občany. Ti si prožili v období války martyrium ukrývání před
perzekucí Hlinkových gard, vypalování romských osad pro spolupráci s partyzány,
nasazování do pracovních táborů a podobně. Zatímco moravské a české Romy čekala
jednoznačně jen konečná stanice Osvětim a tam plynové komory. Úniku nebylo. Kdo
by v té době podal ruku Cikánovi?
Ze sedmi tisíc žadatelů byly do dnešního dne odškodněny snad jen necelé dvě
stovky. Pro negramotné nebo pologramotné žadatele po 60 letech ve věku kolem
sedmdesátky bylo nemožné sehnat důkazy o přesném místě a čase ukrývání, když
navíc místní kroniky „své“ Romy do záznamů nezahrnovaly.
Jsem o této záležitosti dobře informován, už jen proto, že naše organizace
stovkám těchto lidí žádosti vyřizovala, včetně odvolání, a dokonce v několika
případech je i zastupovala u krajských soudů formou žalob o prokázání
neoprávněnosti negativního rozhodnutí ČSSZ o odškodnění, ovšemže marně. Dokonce
i kancelář ombudsmana v této věci intervenovala, marně.
Přilepšení se nedožili Poslanecká sněmovna vyrobila, po kolikáté už, mimořádně
špatný zákon, ačkoliv Muzeum romské kultury jako vládou stanovená instituce pro
analýzy historie Romů předložilo úplný a vyčerpávající rozbor tohoto období. V
jeho závěru bylo konstatování, že jakákoliv žijící bytost romského původu,
včetně míšenců a kojenců, neměla šanci na záchranu, pokud se jí nepodařilo ukrýt
a uniknout pozornosti nacistických, případně protektorátních institucí. Plně
dostačující zákonnou podmínkou mohlo být jedině datum narození do poloviny roku
1942 a prokázání původu. Cokoliv navíc bylo špatně.
Jak nyní odškodnit ty, kteří nárok mají podle soudců NSS a byli již dříve
odmítnuti?
Škoda dvakrát pro ty, kteří již stačili zemřít a nedočkali se ani malého
přilepšení k životu plnému útrap.
Tento zákon byl mnohými z nás nazýván institucionálním popíráním romského
holocaustu. Nejvyšší správní soud nám dal nyní za pravdu.
KAM DÁL?
NSS se zastal Romů pronásledovaných za války na Slovensku
