Jiří Čunek, jak se dalo očekávat, rezignoval. Není mým úmyslem se po něm dál
vozit, i když to může být čtenářsky atraktivní. Těžko si však mohu odpustit
malou poznámku, která se netýká ani tak jeho, jako jeho stranických kolegů.
Když se strana, zvlášť nepříliš silná, pokouší povznést morální úroveň svého
vedení tím, že si do čela prosadí politika okresní úrovně, většinou se prokáže,
že zvyklosti a manýry této úrovně jsou sice prostší a naivnější než ty na úrovni
celostátní, ale to nutně neznamená, že by musely být čistší; proč taky. Panu
Čunkovi se podařilo vyrovnat, ne-li překonat český rekord v sebekompromitaci,
který dosud držel Stanislav Gros.
Případ má devastující vliv na českou politickou kulturu. Navíc svádí k
úvahám, které jsou přitažlivé, ale při bližším ohledání neobstojí. Ve své
včerejší glose jsem napsal, veřejnost má právo na informace, které v Čunkově
případu unikly, a tudíž je dobře, že unikly. To není pravda, Čunkův případ je
jedna věc a únik informací druhá. Informace unikat nemají. Mea culpa.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Uvědomil jsem si to při četbě komentářové stránky dnešního Práva. Jiří Franěk
tam polemizuje s Nejvyšší státní zástupkyní, která prohlásila: „Není přípustné,
aby se policie prohrabovala v celém životě obviněného jen proto,aby na něho za
každou cenu něco našla.“ S tím, že policie prohrabala a našla.
Petr Uhl zase píše, že občané mají právo postavit se na odpor proti
porušovateli demokratického řádu lidských práv, pokud jsou činnost ústavních
orgánů a použití zákonných prostředků znemožněny. Ta situace prý nastala, a
proto tak říkajíc ve jménu vyššího principu mravního schvaluje vynesení
informací o Čunkových rodinných financích a zároveň vyzývá ty, kteří by měli
stíhat pachatele toho úniku, aby tak nečinili.
Jsou tu tedy, domyšleno do krajnosti, dvě krajní řešení. První je policejní:
když se nám dostane do pracek nějaký podezřelý, obrátíme jeho život naruby,
prohrabeme všechna jeho zákoutí, a to by vtom byl čert, kdybychom něco
nevyštrachali – pokud ne to, z čeho je obviněn, tak něco jiného. Druhé je
revolučně anarchické: dospěl jsem k názoru, že stát selhává, a beru spravedlnost
do svých rukou.
Je zajímavé, že obojí spolu souvisí: po revolucionářích, kteří v boji za
Spravedlnost pohrdnou „formalitami“, přicházejí ti, kdo prohrabávají životy
viníků skutečných i domnělých. Výsledkem revoluce bývá zpravidla policejní stát.
Demokracie by měla stát na něčem, na čem se velká většina občanů shodne. Když
takový společný základ chybí, degeneruje ve studenou občanskou válku, která
nemůže dopadnout dobře. Což je náš případ.
