Hvězda Dominika Lakatoše aneb nezdařený pokus Petra Fischera o vyvážené uznání

Komentátor Hospodářských novin Petr Fischer
blahopřál romskému hokejistovi
Dominiku Lakatošovi k trofeji pro nejlepšího nováčka české extraligy. Ve své
glose vyzdvihuje úsilí a dřinu, které k ocenění vedly a všímá si i ošidných
společenských důsledků, jež mohou z ocenění romského hráče plynout: u etnické
majority hrozí sebeklam vlastní otevřenosti a férovosti, zatímco u etnické
minority klam snadno dosažitelné slávy, jejíž podmínkou jsou ale, jak Fischer
pro jistotu dodává, „pot a slzy“.

Pozoruhodné je už dětinství, které
komentátor u Romů zjevně předpokládá natolik, že cítí potřebu před ním varovat –
opravdu by podle Fischera podlehli Romové iluzi, že se hvězda extraligy prostě
zrodila přes noc? Ještě pozoruhodnější jsou ale další předpoklady, ze kterých
jeho rozjímání čerpá.

Podle Fischera mají Romové volný vztah ke školní
docházce a také problém s dlouhodobostí a pravidelností, k čemuž se má údajně
družit skutečnost, že tápou v hledání smyslu své existence a při výkonu činností,
jež jim „nabízí nebo vnucuje“ většinová společnost. Není přitom úplně zřejmé, o
jaké pověsti či zvěsti se Fischerova expertíza opírá: řada odborných zpráv
zdůrazňuje spíš fakt, že romské děti jsou v českých školách systematicky
diskriminovány a krom srovnatelných šancí se jim tam často nedostává ani
základního přijetí a bezpečí. Fischerův text je tak nejspíš nutno vykládat v přímé
návaznosti na jeho vlastní dřívější úvahy o Romech a dějinné roli evropského
lidu.

V reakci na populistická opatření někdejšího francouzského
prezidenta Nicolase Sarkozyho, který se rozhodl „vyčistit“ tábořiště, zřízená v
souladu s tzv. Bessonovým zákonem, od zde žijících Romů, totiž tentýž autor 18.
srpna 2010 odhalil, že „Romové vadí, protože nesdílejí dějinný úkol evropského
lidstva“. Podle Fischera je kulturní jinakost Romů takového kalibru, že vlastně
„rozkládá rozumem organizovaný řád“, přičemž tato cizorodost údajně sahá až ke zcela
jinému pojetí času a prostoru – Fischer se domnívá – nebo se přinejmenším
domníval v roce 2010 – že „neúcta k pevnému místu znemožňuje (Romům) setkání se
smyslem evropských dějin“. Svou nadčasovou úvahu, kořeněnou Edmundem Husserlem,
pak korunoval zjištěním, že odsouvání sice odsouvané bolí, odsunujícím však
poskytuje příležitost k drahocennému sebepoznání.

Je otázka, nakolik se
Evropa za posledních šest let poznala a zda se jí daří setkávat se smyslem
vlastních dějin. Zatímco globalizace hranice ruší, identitární panika takříkajíc
velkých a samozřejmých národů – ať už jsou to Češi nebo Francouzi – velí hranice
a zdi znovu stavět. Lidskoprávní imperativy, jež by mohly být jedním z nejpodstatnějších
vkladů Evropy do dějin, jsou v Evropě samotné dennodenně relativizovány,
přehodnocovány a vykládány účelově. Jsou licoměrně zpochybňovány nejenom ve
vztahu k Romům, kteří z dějinného hlediska po staletí „evropským lidem“ jsou,
ale například i ve vztahu k migrantům a uprchlíkům z méně šťastných částí světa.

Binární opozice mezi „námi“ a „jimi“, se kterou jako s železnou daností
operuje i novější Fischerův komentář, se sice už ani zdaleka neomezuje na
nadřazené vymezování mezi majoritními společnostmi a minoritními Romy, ani to už
ale k tvorbě soudržné, vnitřně solidární a emocionálně jisté evropské identity
nebo identit nestačí. Pro současné evropské společnosti je naopak příznačná
rozechvělá nejistota; tyto společnosti nyní intenzivně zakoušejí, co se sice v evropských
dějinách dost často připisuje právě Romům, co ale platí univerzálně a bez ohledu
na etnické nebo národnostní kategorie – jen těžko lze smysluplně plánovat
budoucnost, nekontroluje-li člověk nebo společnost ani vlastní přítomnost. Možná
je tak na čase přikročit ke kritické sebereflexi vlastní proevropské výlučnosti
a v té souvislosti i k otázce, jestli naše pojetí času a prostoru v globální éře
nezastaralo a zůstává dosud morálně udržitelné či vůbec funkční.

Dominik Lakatoš bude mezitím nejspíš dál střílet góly. Může se stát, že bude
harcovat – neřekl by Fischer „kočovat“? – po klubech tuzemských nebo
zahraničních. Jako Rom ostatně neměl nikdy příležitost živit se usedle jako
tradiční český nebo francouzský sedlák, hospodář, jenž z pokolení na pokolení
dědí půdu a s ní i pouto k určitému místu. A pokud k tomu dojde, nebude se
Lakatoš nijak lišit od dávno z místa vyvázaných a globálně mobilních elit, bude
dokonce k nerozlišení od všech, kteří se kdy přestěhovali za prací nebo nějakými
nadějnými vyhlídkami.

Je to hlavně Petr Fischer, kdo promarnil svou
příležitost sdělit k věci něco podstatného, něco, co by přesahovalo povrchní
pokus o vyváženost a jen zdánlivě sofistikovanější verzi stokrát omletého
příběhu o (zpravidla chybějících) motivacích, které někdy, když přimícháte
notnou dávku dřiny a odříkání, přece jen vedou k zářivému cíli.