Je jich přes čtyři stovky a nejvíc na severu Čech, Moravy a ve Slezsku.
Sociálně vyloučené lokality s 80 tisíci lidmi. Po dlouhé roky se stát i obce
dohadují, kdo je odpovědný za řešení tohoto z největších problémů současného
Česka. Veřejné pozornosti se přitom doposud dostávalo především těm, kteří
problém řeší „dostatečně razantně“ a stavěli se „na ochranu slušných proti
nepřizpůsobivým“. Naproti tomu skutečně dobrých integračních praxí je jako
šafránu a mluví se o nich málo.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Agentura pro sociální začleňování začne pracovat v dalších deseti městech
Jak jsme vybrali 10 obcí pro spolupráci?
Přesto se v oblasti sociálního začleňování v České republice situace postupně
mění. Představitelé některých obcí a měst, státu a neziskových organizací v
mnoha případech ustupují od letitého sporu, kdo z nich má hlavní zodpovědnost za
řešení situace, a přechází ke vzájemné spolupráci.
Všímal jsem si toho vývoje už delší dobu, ale definitivně mě o něm minulý
týden přesvědčilo výběrové řízení na deset nových lokalit, ve kterých začne od
března tohoto roku působit Agentura pro sociální začleňování (jedná se o první
rozšíření působnosti Agentury od roku 2008). Monitorovací výbor Agentury v čele
s ministrem Kocábem sledoval prezentace dvaceti obcí, které prošly do
závěrečného výběru (celkem se do výběru přihlásily více než čtyři desítky obcí z
celé republiky). U drtivé většiny z nich bylo zřejmé, že jejich zástupci kromě
(pochopitelné) motivace získat peníze pro své obce vyjadřovali i potřebu
koordinované spolupráce a účinného kontaktu se státní správou, který umožní
systematická a dlouhodobá řešení.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Mezi prezentacemi samozřejmě byly značné rozdíly, ale všechny měly jedno
společné – zdůrazňovaly nutnost spolupráce mezi všemi aktéry – státem, obcí,
úřady, neziskovkami, školami, policií.
Optimistická byla trojjediná prezentace starosty, ředitele základní školy a
šéfa místní neziskovky, kteří společně představovali integrační plánu pro jedno
menší české město a hledali pro svůj záměr podporu u státu.
Bezmoc se zhmotnila v okamžiku, kdy problémy velkého města prezentovala vedoucí
odboru sociálních věcí a přestože to zůstalo nevyřčeno – její integrační
aktivity a programy jsou oslabovány nedostatkem podpory od vedení radnice.
Nebylo snadné kývnout deseti obcím a ostatním nevyhovět. Mimo jiné to
znamená, že tisícovkám lidí ve vyloučených lokalitách se nedostane takové
podpory, kterou by Agentura mohla přinést. I motivace vedení obcí ke
konstruktivnímu řešení může mít kolísavou tendenci a neúspěch ve výběrovém
řízení může zavřít dveře k další spolupráci. Ti, kteří letos neuspěli, se však
už v příštím roce mohou přihlásit do další vlny rozšíření Agentury.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Co čekáte? Peníze, nebo něco víc
Když před více než dvěma lety vybírala ministryně Stehlíková dvanáct měst, ve
kterých měla začít pracovat Agentura pro sociální začleňování, očekávání odborné
veřejnosti i měst byla různá.
O Agentuře, která má z vládní úrovně pomoci městům v boji proti sociálnímu
vyloučení, se mezi odborníky i politiky mluvilo už několik let. Očekávání z
různých míst se ale natolik lišila, že by podle nich mohlo vzniknout agentur
hned několik. Mnozí čekali odborné poradenství při organizaci začleňování
vyloučených Romů, jiní chtěli Agenturu se silnými kompetencemi, aby mohla
rozrušit segregační politiky některých velkých měst – včetně například možnosti
pozastavení prodeje bytového fondu a vystěhovávání chudých a sociálně
vyloučených obyvatel za hranice měst (viz. svého času exodus ze Vsetína či
prastará privatizace ústeckých Předlic).
Manifestovali tím bezmoc těch, kteří se do řešení situace sociálně vyloučených
lokalit na všech úrovních pouštěli. Zdá se totiž, že za všech okolností vždy
všem chybí dostatek pravomocí a peněz. Zjednodušeně lze říci, že městům chybí
know-how, objednávka u voličů a mnohdy i síla a vůle řešit situaci lidí z okraje
společnosti, stát zase nemá dostatek možností ovlivnit politiku vedení města
(zejména v bydlení, ale i vzdělávání a dalších oblastech) a naplňovat
mezinárodní i evropské politiky sociálního začleňování. Nejslabší pozici přitom
mají ti, kteří realizují největší množství služeb na podporu sociální integrace
vyloučených obyvatel – totiž neziskové organizace.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
Ghetta jako časovaná nálož
Mezitím se situace ve vyloučených lokalitách, tedy situace jedněch z
nejchudších obyvatel Česka, od roku 1989 fatálně zhoršila. Mnozí se propadli do
dluhů, kolem ghett se etablovala vrstva „podnikatelů“ v šedé ekonomice i rodinné
lichvářské klany. Vydělávat na chudých se naučily i různé firmy a poskytovatelé
rychlých půjček. V ghettech začala dospívat první generace mladých lidí, kteří
nikdy nepracovali a neznají jinou realitu, než tu z okraje společnosti. Chybí
jim zážitek úspěchu, nevědí, jak vydělávat peníze „normálním“ způsobem. Situaci
lidí, která nepřipomíná civilizované poměry střední Evropy 21. století, začala
veřejnost rozumět jako „nepřizpůsobivosti“ Romů.
K vyřešení jednoho z největších problémů novodobého Česka se proto zdánlivě
staly klíčem peníze. Mnoha starostům se zdálo, že řešení leží pouze v masivních
investicích. Proto se i očekávání, o nichž jsme hovořili v úvodu, transponovala
především do finančních injekcí Agentury.
Bez peněz to bezpochyby nepůjde, nešlo by to ale ani pouze s nimi. Po změně
ve vedení Agentury jsme přesměrovali orientaci z přímých dotací směrem k podpoře
přípravy a realizace projektů ze strukturálních fondů a dalších dotačních
titulů, které v současné době nabízejí značné prostředky na sociální integraci.
S jejich postupným vysycháním se finanční zátěž integračních opatření musí
rozložit také mezi státní, krajské a obecní rozpočty. Bude vhodné také znovu
zavést přímou finanční podporu od Agentury.
Řešení ale nepůjde také (a nebo především) bez jasné strategie a spolupráce
na úrovni obcí, krajů a státu, bez zavedení skutečně inkluzivních sociálních
politik, jejichž principem jsou rovné příležitosti pro všechny ve vzdělání a
zaměstnanosti, zapojení vyloučených obyvatel na trhu práce i s byty, rušení
segregovaných lokalit a přirozeně také zvyšování sociální soudržnosti
společnosti.
Je potěšující zjištění, že od fáze „přehazování horkého bramboru“ se obce,
stát i neziskový sektor dostávají do fáze spolupráce. Dvacet let od roku 1989 si
desítky, či spíše stovky odpovědných lidí v Česku uvědomují, že situace ve
vyloučených lokalitách se neřeší emocemi, zastíráním a marginalizováním
problému. Cíl pro nadcházející období je zřejmý. Řešení problému vyloučených
lokalit musí vystoupit z undergroundu a stát se jednou priorit ústřední politiky
České republiky i vedení českých měst a obcí.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA
KAM DÁL?
Agentura pro sociální začleňování začne pracovat v dalších deseti městech
