Gwendolyn Albert: České řízení o odškodnění za nucenou sterilizaci končí pro mnoho žadatelek neúspěšně
Řízení o odškodnění obětí nucených sterilizací bylo v červnu 2023 v polovině, avšak kvůli způsobu, jakým je veden, na ně mnoho nejstarších žadatelek, tj. těch, které trpěly nejdéle, nedosáhne. Důvodem je neexistence původních lékařských záznamů, které se musejí podle zákona uchovávat pouze 40 let.
Podle platné právní normy o odškodnění je za nezákonně provedené sterilizace odpovědný stát. Zejména u případů z komunistické éry stát ke sterilizacím motivoval odměnou a tuto praxi obhajoval eugenickými důvody. Stát nyní musí zjednat účinnou nápravu a odškodnění představuje způsob, jak za toto pochybení převzít odpovědnost.
Mnoho žadatelek bylo zatím odmítáno s tím, že v nemocnicích, kde ke sterilizaci došlo (pokud tato zařízení vůbec ještě existují), již původní lékařské záznamy nejsou dohledatelné. Dokonce i žadatelkám, které získaly kopie svých záznamů předtím, než je tato zařízení zlikvidovala, bylo sděleno, že kvůli neexistenci (nedosažitelnosti) originálů si Ministerstvo zdravotnictví nemůže být jisto, zda jsou kopie kompletní. Ministerstvo tak vlastně žadatelkám nepříliš jemně naznačuje, že je podezírá z podvodu.
Odmítnuté žadatelky se mohou sice odvolat k ministerstvu, a pokud ministr jejich odmítnutí nezruší (jak naštěstí učinil v jednom obzvláště křiklavém případě), mohou se bezplatně soudit. Městský soud v Praze již rozhodl o zamítnutí nejedné žádosti, ale ministerstvo se odvolalo k Nejvyššímu správnímu soudu, čímž nápravu ještě více oddálilo.
Prvoinstanční soud ve svých rozhodnutích ministerstvu poskytl instrukci, že stát se má o nápravu vlastního pochybení pokusit aktivně sám prostřednictvím odškodnění. Správní řád a zákon přitom umožňují použít i jiné důkazy než původní lékařské záznamy; důkazní břemeno totiž nemůže ležet pouze na žadateli, zejména v situaci, kdy záznamy již nejsou k dispozici. Podle soudu musí ministerstvo uznat, že to byl právě stát, kdo v minulosti selhal, a toto odškodnění musí být účinným prostředkem nápravy. Avšak místo toho, aby se ministerstvo těmito rozsudky řídilo a zrušilo svá zamítavá rozhodnutí, podává odvolání.
Takto úzce pojatá zamítnutí představují jen jeden problém. Zákon také stanovuje, že žádosti musí být vyřízeny do 60 dnů, avšak podle ohlasů občanské společnosti je průměrná doba vyřízení 154 dnů. Ministerstvo viní žadatelky z toho, že nereagují na výzvy k předložení dalších informací, vyskytlo se však mnoho případů, kdy žadatelky o žádné doplňující informace požádány nebyly a ministerstvo se jim ozvalo až po osmi i více měsících od podání jejich žádostí.
Od zahájení řízení v loňském roce je občanské společnosti známo pět žadatelek, které zemřely, aniž by od ministerstva obdržely odpověď ve lhůtě 60 dnů vyžadovaných zákonem. Vzhledem k tomu, že romské ženy v České republice umírají zhruba o 15 let dříve než jejich neromské protějšky, problém, že ministerstvu trvá tak dlouho, než odpoví, je velmi závažný.
Požádat o odškodnění je však i přes všechny tyto problémy nesmírně důležité. Ženy, jejichž žádosti byly odloženy nebo zamítnuty, by se měly obracet na své zvolené zástupce se stížností a měly by využívat i všech možných fází odvolání. Prvoinstanční soudy čtou zákon správně – otázkou je, jak dlouho bude ministerstvu trvat, než svůj přístup změní.
Z angličtiny přeložila Anna Freund Lima.
Komentář vyšel v časopise Romano voďi 1/2023.
