František Kostlán: Trump zabodoval. Máme ho proto obdivovat?
Donald Trump zabodoval. Svým cílevědomým úsilím hodným úspěšného obchodníka se stal symbolem dneška. Dnes již nejde o pravolevé dělení politiky, tento „svět“ je již nenávratně pryč. Zaplať Bůh za to. Co přichází, však není o nic lepší. K moci se derou lidé, kteří dříve stáli v pozadí – miliardáři a oligarchové. Tato novodobá „oligarchie“ je přitom v symbióze s tou tváří globalizace, jež s sebou nese odklon od humanistických idejí a zhrubnutí veřejného diskursu. Na hlubší analýzu je ještě brzy, zamyslet nad situací se však můžeme bez uzardění.
Podle „odborníků“ typu bývalého Klausova dvořana Weigela je Trump běžným demokratickým politikem, který se během kampaně snažil voliče pobavit, ale jeho politika v roli prezidenta USA bude normální. Weigel se v České televizi strašně divil, že někdo o tak skvělém muži říká, že nejde o demokrata, ale o čistokrevného burana.
Jsou urážky zábavou?
New York Times napočítaly jen na Trumpově twiteru přes šest tisíc urážek namířených na tři stovky terčů. Jsme skutečně už tak daleko, že urážky, nadávky, lži a sprostota jsou běžným způsobem, kterak pobavit občanstvo? Viděno z našeho evropského podbřísku, buranstvím Miloše Zemana a jeho vysokou oblibou, asi ano. Ale ČR je postkomunistická země, která o politické kultuře a demokratických zvyklostech nemá přílišné ponětí, Spojené státy jsou zemí se staletou demokratickou tradicí.
Argumentem proti je hypotéza, že demokracie a politická kultura jak ji známe, končí, a že tento posun je globální. Rusko, které mělo nakročeno k demokracii, se přes autoritářství potupně vrací k totalitě. Turecko je na tom podobně. Nástup populistů a extremistů k moci je vidět v celé Evropě. Krajně pravicové a populistické strany slaví úspěch a vnášejí do politiky prvky, které byly ještě nedávno považovány za relikt dvacátého století. A dosavadní demokratické strany tyto manýry přebírají a legitimizují je tak.
Už je zase normální veřejně hlásat xenofobii a rasismus a říkat tomu „pravda“. Naříkáme oprávněně nad Zemanem, ale poslechněme si občas Orbána či politiky Jobbiku, Wilderse, Le Penovou, Michaloliakose z řeckého Zlatého úsvitu či slovenského fašistu Kotlebu. V prezidentském systému spojeném s přímou volbou, jaký mají USA, se popisovaný trend musel nutně projevit právě zde.
O budoucí Trumpově politice nemá smysl příliš mudrovat, může být ještě horší, než čekáme, může být i klidnější, než se nyní zdá. V každém případě je však nepřijatelné vyhazování muslimů a uprchlíků ze země, urážení menšin a sexismus. A především: pro nás, Čechy – Evropany, by byl velmi nebezpečný odklon USA k Rusku, následné oslabení NATO a další rozvolnění severoatlantických vazeb.
Vyprázdněné fráze
Trump měl pravdu, že průzkumy veřejného mínění jsou prakticky k ničemu. To je ovšem známo odnepaměti. Některá média a někteří novináři je však potřebují, protože namísto shánění relevantních informací rádi rozvíjejí různé spekulace. To je dobře vidět i na amerických prezidentských volbách. V médiích často slyšíme a vidíme výrazy, které se pozvolna stávají stereotypními, vyprázdněnými slogany, například: „vzpoura bílého muže,“ „tekutý hněv“ či „konec pravolevého rozdělení politiky“.
Opravdu je v USA tolik „bílých mužů“, aby přehlasovali všechny ostatní? A skutečně Trumpa volili všichni chudí a méně vzdělaní „bílí muži“? Volili lidé Trumpa skutečně jenom z hněvu na mainstream? Nemohl někdo volit tohoto muže prostě proto, že do něj vkládal něco pozitivního? (Jakkoli se nám to může zdát divné.) Tyto a další otázky si hlasatelé hesel nekladou.
Ještě horší je nářek nad ztrátou pravolevého rozdělení politiky. Právě to totiž prošlapávalo cestu ke změně, kterou svět nyní prožívá. Jedním z hlavních důvodů, proč lidem čím dál méně vadí primitivismus, je ideologický způsob uvažování. Ten do společnosti vnesl černobílý pohled na svět a zakrnění myšlení. Ideologie mají na vše důležité předem připravenou odpověď – není tudíž příliš nad čím přemýšlet.
Ta změna však evidentně není k lepšímu, vidíme to i na naší situaci: k absolutnímu vrcholu moci směřuje oligarcha, kterému jde evidentně o vlastní zájem, a voličům to přesto nevadí. Starý systém sám sebe natolik zdiskreditoval, že mu už skoro nikdo nevěří. Nastupuje nový a bude nějakou dobu trvat, než lidé pochopí, že není o nic lepší. Či že je možná ještě horší. To není důvod k pesimismu a věšení hlavy, ale k volbě s větším rozmyslem.
Velkou otázkou je, proč se lidé, kteří dříve z pozadí tahali za nitky, vrhají do politiky osobně. Možná je to tím, že vznikla Evropská unie. Nadnárodní ekonomické zájmy tak byly vyváženy nadnárodní politikou, která je za určitých okolností schopna zájmům oligarchů a korporací čelit – na rozdíl od národních států.
Pochopitelně: vždy existovali výrobci hesel, nejde o nic nového. Ale musíme mít na paměti, že opakování frází je i výrazem naší bezradnosti. My vlastně pořádně nevíme, co se děje a kam se svět řítí. A nevíme, jestli se nám to podaří ukočírovat tak, abychom na to krutě nedoplatili. Neřízená střela v Bílém domě je toho dobrým dokladem.
