Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Komentáře

František Kostlán: Proč jsem antikomunistou

31. ledna 2012
Čtení na 7 minut

Jsem přesvědčen, že zastánce demokracie musí být nutně antikomunistou. A v
bývalém „východním bloku“ to platí dvojnásob. Demokrat nemůže nebýt proti
totalitě, autoritářství, autokracii a především proti ideologicky pojatému
násilnému řešení věcí a problémů, které tyto režimy sebou nesou nesrovnatelně
více, než přinášejí – ad hoc – režimy demokratické.

A byly to komunistické strany účastné v kominformě (Информационное бюро
коммунистических и рабочих партий), které nejen v naší části Evropy zavedly
totalitu a posléze totalitu gulášovou – i ta ovšem poslala mnoho skvělých lidí
bezdůvodně do kriminálu, u nás například: Rudolf Battěk (dohromady 10 let), Petr
Uhl (přes devět let), Petr Cibulka (pět let) a Václav Benda (čtyři roky) atd.,
vyhazovala lidi ze škol a z práce, zastrašovala je i jinak, neblaze ovlivňovala
osudy lidí.

Byli to lidé hlásící se dodnes k tomu, že jsou komunisté, kteří vraždili
(nechali zavraždit) zastánce demokracie, majitele čehokoli či nešťastníky, kteří
chtěli svobodně překročit hranice státu. Byli to komunisté, kteří profízlovali
celou společnost a ovládali ji prostřednictvím estébáků a udavačů, kteří nám
denně vymývali mozky neustálou palbou totalitní propagandy.

Toto všechno mi vadilo a vadí. A v tomto slova smyslu jsem také
antikomunistou, právě tak jako jsem antinacistou, antifašistou, antiautoritářem.
Snad by se to dalo shrnout pod pojem antitotalitář. Všechny nedemokratické
režimy dvacátého století volily stejné metody (ideje měly pochopitelně odlišné).

Nemám, a nikdy jsem neměl nic proti komunistické ideji, tedy cíli, kam údajně
směřovala socialistická společnost před listopadem 89 (tzv. reálný socialismus).
Jsem přesvědčen, že je (pro společnost jako celek či pro lidstvo) utopická,
neuskutečnitelná, protože nectí neměnnou lidskou povahu (povahové rysy). Ale to
neznamená, že si ji musím ošklivit. Hnusí si mi tedy „jen“ krvavý způsob, který
měl údajně vést k naplnění komunistické iluze.

„Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě
nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo
označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která
poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být:
Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí.
Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je
právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že
bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje
jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a
komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda
všech,“
píše Michael Hauser na serveru Deník referendum.cz v článku
Mor
antikomunismu
.

Nevím, jakou by mi „dal známku“ za má úvodní slova, v nichž ve zkratce
vysvětluji, proč jsem antikomunistou. Osobně jsem přesvědčen, že odpor k
bezdůvodném ideologickému násilí naopak ctí realitu, a to natvrdo. Slast při mém
antikomunismu také necítím, spíše hořkost a pachuť z pocitu bezmoci a ponížení,
kdykoli si vzpomenu na všechna komunistická zvěrstva napáchaná během dvacátého
století i v současnosti (například koncentráky v Severní Korei a v Číně,
dlouholeté tresty na Kubě atd.).

Svého času jsem u piva diskutoval s Jiřím Dolejšem (v Kongresovém centru) a
jindy i s dalšími komunisty, nepokládám je za satany. Vadilo by mi však, kdyby
komunistická strana měla znovu vládnout. V KSČM je, i mezi velmi mladými lidmi,
příliš početný fanclub tatíčka Stalina, než aby mne to nechávalo chladným,
příliš mnoho těch, kteří obhajují zmanipulované politické procesy a vraždění
lidí na hranicích, příliš mnoho odpůrců demokracie.

Uvědomuji si samozřejmě, že jsou tam i lidé, kteří odsuzují násilné řešení
společenských problémů, ale nemohu si být jist tím, čí názory v té straně
momentálně převáží. Možná by vládnutí s ČSSD komunistickou stranu kultivovalo,
možná by to naopak dekultivovalo sociální demokracii. Vadí mi ta nejistota,
nikoli pouhý fakt, že je někdo komunistou.

Michaelovi Hauserovi se zas tak moc nedivím, že k tomuto tématu přistupuje
razantně. Když někdy poslouchám všudypřítomné pravicové primitivy, kteří jsou
hned se vším hotovi, kteří na každý složitý problém mají ihned jednoduchý způsob
řešení, kteří to své zupácké pokřikování neustále chrlí z většiny
mainstreamových médií, nevycházejí z toho dobře ani pro mne. Na rozdíl od pana
Hausera si ovšem uvědomuji, že paušalizování je nešvar, který je hluboko
vetknutý do těla naší společnosti (do kolektivního vědomí). A proto jsem v tomto
ohledu opatrný.

Jistě, mezi antikomunisty jsou také primitivové (a kde, probůh, nejsou?),
kteří chtěli věšet komunisty na lucerny, kteří nepřiznávají druhým právo na
osobní vývoj a s tím spojený názorový posun, kteří hlásají kolektivní vinu
komunistů a volají po pokání druhých, aniž by se sami káli za své prohřešky.

Ba ještě hůře. K antikomunistům se počítají i zastánci jiných totalit. Lidé z
krajní pravice mají vedle rasismu, antisemitismu a xenofobie jako jeden z
hlavních bodů antikomunismus. Ještě v dobách, kdy jsem se s nimi tu a tam
pokoušel diskutovat (samozřejmě marně), jsem jim říkal: nestačí být
antikomunistou, důležité, ba mnohem důležitější, je být zároveň demokratem, tedy
i antitotalitářem.

V knize Jiskra života to dobře vystihl Erich Maria Remarque. Musulman, hlavní
hrdina příběhu z nacistického koncentráku, odpovídá na nabídku svého spoluvězně,
aby vstoupil do komunistické strany, v tomto smyslu: To nemohu, protože vy
(komunisté) budete po válce tyhle koncentráky potřebovat. A druhý musulman –
komunista, mu odpovídá : Ano, ale jen pro nepřátele lidu (opět v tom smyslu,
nepamatuji si to doslova).

Na ty antikomunisty, kteří jsou zároveň obdivovateli jiné totality (většinou
hnědé) pak mohou platit tato Hauserova slova: „Antikomunismus má v tom blízko k
antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu
,komunismu´ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích.
Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má
antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.“

Ale platí to jenom pro tento typ antikomunistů, jinak není toto Hauserovo
tvrzení platné. Zatímco Židé a Romové se Židy a Romy rodí, komunistou se člověk
stává vlastní volbou (samozřejmě někdy i donucen okolnostmi). A to je zásadní
rozdíl. Nenávidět někoho za to, jaký se narodil, je kvalitativně odlišné od
výčitky, že někdo jako dospělý a svéprávný člověk vstoupil do komunistické
strany, a to poté, kdy byly známy důsledky politických procesů či po okupaci
Československa „bratrskými“ armádami. Na rozdíl od Žida nebo Roma, kteří se tím,
že se tak narodili, ničeho nedopustili, nese komunista spoluodpovědnost za
zločiny, kterých se jím podporovaný režim dopouštěl (pokud se jich rovnou
nedopouštěl sám – potom by měl být i trestně právně odpovědný).

„Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech
antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům ,komunismu´ je přehlížení
nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem
zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto
,komunistickém´ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých
chartistů nestali antikomunisté,“
vyvozuje Michael Hauser neznámo z čeho.

Opět paušalizace a planá slova. „Současný řád“ stojí za fajfku tabáku, sám
jej hojně kritizuji, nicméně zřetelně směřuje k demokracii (mechanismy bychom už
měli, co chybí, je obsah, který je k fungování demokracie také nutný – o tom ale
jindy). I demokratický režim se občas dopouští násilí a nespravedlností, které
se mi také nelíbí, nejde však o systémovou záležitost, jako u totalitních a
autoritářských režimů. Ty naopak přetrvávají pouze „díky“ násilí, jinak by je
přirozená touha lidí po svobodě dříve nebo později smetla. V demokracii (na
rozdíl od autoritářských režimů) také lze tyto metody kritizovat, někdy dokonce
i dosáhnout nápravy (pokud je ještě možná).

Připisovat někomu vlastnosti toho, koho sám kritizuje, je momentálně v módě.
A to u lidí, kterým chybějí argumenty, jako je tomu i u Michaela Hausera. Je to
dobrý polemický tah, protože případného diskutéra tak předem odsoudí do role
méněcenného hlupáka. S realitou to sice nemá mnoho společného, ale zbavuje to
autora tohoto módního úhybného manévru nutnosti dále diskutovat – diskutovat s
méněcenným hlupákem přeci nemá smysl.

A také: mnoho bývalých disidentů je antikomunisty (v tom smyslu, jak jsem to
zde popsal), jen nemají potřebu vytrubovat to do světa při každé příležitosti.

Jediní antikomunisté, kteří permanentně „nepřehlížejí a neschvalují zločiny,
jichž se dopouští současný řád,“ (ale nevadí jim zločiny hnědé totality) jsou
neonacisté a další pravicoví extremisté. V tomto konkrétním bodu mají velmi
blízko k extremistické levici i k bojovníkům proti antikomunismu typu Michaela
Hausera. Primitivní anti-režimismus má k sobě evidentně blízko, napříč
politickým spektrem, náckem počínaje a socialistou konče.

Textu pana Hausera chybí logika, překypuje naopak ideologizováním věcí, které
je lepší posuzovat otevřenou myslí. Tento způsob uvažování vede k černobílému
vidění světa, které Michael Hauser předvedl v plné kráse. A ještě něco mi v jeho
článku chybělo: pokora socialisty, který si uvědomuje, že socialismus (reálný) u
nás naprosto selhal a je proto třeba „hledat socialismus“ v rámci demokratického
rámce.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon