František Kostlán: Noam Chomsky je génius. Umí měřit utrpení druhých

O Noamu Chomském lze říci mnoho. Jednak je génius: jako jediný člověk na
světě dokáže měřit míru utrpení druhých. Je také pravidelně označován za jednoho
z nejvlivnějších intelektuálů současnosti. K tomuto tvrzení se váže několik
rovin, z nichž je patrné, že Chomsky je přes všechny své úspěšné provokace
součástí mainstreamu, který tak rád a často kritizuje.

Kvalita Chomského myšlenek či výroků se pohybuje po široké škále, od skutečně
znalého poznání a výborného přehledu, až po naprosté blábolení. Nutno ovšem
dodat, že v posledním punktu se mu mnozí z jeho kritiků zdatně vyrovnávají.

Skvělé popsání manipulace veřejnosti

Velmi přínosné jsou například Chomského kritické analýzy fungování jazyka v
masmédiích a popsání mechanismů systémové manipulace s veřejností (elitními
politiky a ekonomy i médii samými). Jeho popis je přitom všeobecně platný.

Chomsky například poukázal na základní aspekt manipulace, kterým je odvádění
pozornosti veřejnosti za pomoci nepřetržitého zveřejňování bezvýznamných
informací. Občané se přestanou zabývat důležitými otázkami a změnami, které
prosazují politické a ekonomické elity – a mocní tak mnohem snadněji získají
společenskou kontrolu.

S tím se podle Chomského pojí umělé vytváření „náhradních“ problémů či
přehánění společenského významu problémů stávajících. V praxi se to projevuje
kupříkladu poukazováním na násilí ve městech či na detaily krvavých útoků, aniž
by se někdo zabýval příčinami těchto jevů.

Manipulace na český způsob

Sledujeme-li například dosavadní počínání většiny českých vrcholových
politiků a naše mainstreamová média, musíme dát Chomskému za pravdu. Manipulace
v popsaném smyslu nepřetržitě a úmyslně vyvolává nenávist vůči Romům, což velmi
dobře zastírá skutečné problémy, které naše společnost má.

Politici i média vydávají za problém romskou menšinu jako celek, přestože se
stížnosti (oprávněné, či nikoli) týkají jen malé části lidí žijících v sociálně
vyloučených lokalitách. Projevy kultury chudoby, které život v ghettech ovládají
a které jsou příčinou neblahého stavu, nikdo nezkoumá. Namísto toho média zhusta
informují o následcích, které mají: drobná kriminalita, dlouhodobá
nezaměstnanost a nízká vzdělanost (a s tím spojená ztráta sociálních návyků),
neschopnost udržovat dobré sousedské vztahy apod.

Zášť lidí, kteří kvůli počínání finančníků, ekonomů a politiků postupně
chudnou, se „díky“ oné manipulaci paradoxně obrací proti těm nejchudším (Romům i
„bílým“ z ghett). A to přesto, že hlavní problém tkví v oné elitě, která nebere
ohled na vlastní občany.

Chomsky není antisemita

Chomsky také není antisemita, jak mu předkládá nejeden jeho kritik, u nás
naposledy Alexandr Vondra. A to nikoli proto, že Chomsky sám je židovského
původu, nýbrž z toho důvodu, že je nesmlouvavým kritikem politiky amerického
establishmentu a tudíž i politiky státu Izrael, který je spojencem USA. Kritika
Izraele ovšem nemusí být totéž, co antisemitismus, a často tomu tak není (záleží
na tom, z jakých příčin a jakým způsobem kritika probíhá). Konec konců
zahraniční politiku svého státu otevřeně kritizují zdejší sdělovací prostředky i
nejeden židovský občan Izraele.

Potíž je v něčem jiném: Chomsky ze své pozice ideologicky podjatého
pozorovatele není příliš často ochoten uznat, že chyba není na straně USA či
Izraele, ale někoho jiného, či že chyby se zároveň dopustila i druhá strana.
Jeho kritika se tak občas stává viditelně subjektivní a emocionálně zabarvenou,
což vede některé jeho kritiky k omylu, že musí být nutně antisemitská.

Ultraliberalismus je také extremismus

Chomsky také byl obviňován z popírání holocaustu. A to proto, že před více
než dvěma desetiletími hájil francouzského popírače holocaustu Roberta
Faurissona. Chomsky podepsal petici, v níž signatáři obhajují Faurissonovo právo
na svobodu slova a protestují proti tomu, že si stát osopuje právo na výklad
dějin. Chomsky nepodpořil přímo Faurissonovy názory, tudíž ani popírání
holocaustu. Z výše popsaného jednání se spíše jeví jako zastánce
ultraliberalismu.

Je jistě legitimní mít obavu a ptát se, jestli stát neubírá na svobodě svým
občanům z důvodů, které to neopravňují. Je však také legitimní ptát se, zda
obhájci práv nacistů či fašistů dodávají zastáncům totality na legitimitě
skutečně z důvodů obav o svobodu všech, nebo se jen snaží prosadit další z
extremistických ideologií, ultraliberalismus, bez ohledu na důsledky. To se týká
i vědců, včetně Chomského, kteří namísto výsledků vědeckého zkoumání předkládají
ideologické teze.

Legitimizování krajní pravice připravuje půdu pro její proniknutí do
parlamentu a následné pokusy o likvidaci demokracie, jak nám to předvedli
němečtí nacisté ve 30. letech 20. století či českoslovenští komunisté v roce
1948. Ti, kteří extremistům na oné legitimitě dodávají, se stávají jejich
spolupachateli. A žádný údajný boj za svobodu to nemůže omluvit.

Chomskému ovšem v této věci dodává na věrohodnosti fakt, že je Američanem. Ti
mají jiné historické zkušenosti než my. Na jejich území, kupříkladu, žádná válka
ve dvacátém století neproběhla, proto jim nic nebrání volit mnohem liberálnější
přístup, než máme my, Evropané.

Příčina blábolení: indoktrinace ideologií

Chomského problémem je, že mu občas unikají souvislosti či kontext, což je
příčinou extrémní rozdílnosti kvality jeho úvah. Jako pravděpodobnou příčinu
tohoto stavu vidím jeho vlastní indoktrinaci ideologií (jedno, jak ji nazveme) –
je to právě ideologizovaný způsob uvažování, který i velmi inteligentní lidi,
jako je Noam Chomsky, dokáže posunout k černobílému vnímání věcí a dění.

Nejde jen o to, že leckteré věci dělá velmi amatérsky, viz některé jeho
pokusy o historizující úvahy. Chomsky dokáže v duchu té nejprimitivnější
demagogie namíchat přesvědčivou směsku pravd, polopravd a výmyslů, která dokáže
okouzlovat posluchače do té doby, než se sami pustí do zkoumání jím probíraných
témat.

Chomsky v roli soudce

Hodně se nyní hovoří o jeho tvrzení, že východoevropští disidenti byli
Západem protežováni a pod ruskou knutou netrpěli tolik jako disidenti
jihoameričtí kvůli politice Spojených států. Někteří komentátoři popírají, že to
Chomsky řekl takto doslova, média to prý zkreslila. Avšak na Youtube je záznam
diskuse z roku 2006 (podle údajů
napsaných pod videem), kde Chomsky říká totéž. (Vide i podstatnou část přepisu této
diskuse s Noamem Chomskym najdete pod článkem.)

Chomsky se stylizoval do role soudce, který na základě vlastních falešných
svědectví rozhoduje o tom, kdo více trpěl. A nejen to, on dokonce tvrdí, že
východoevropští disidenti si „obvykle myslí, že oni na světě trpěli více než
kdokoli jiný.“

Jenže východoevropští disidenti nikdy nic takového netvrdili, právě naopak.
Například českoslovenští chartisté se nejednou vyslovovali k dění v jiných
zemích. A to právě proto, že si byli vědomi, že jinde trpí lidé mnohem více.
Čínské, kubánské, barmské, běloruské i další disidenty otevřeně podporovali i po
listopadu 1989.

Rudolf Battěk, Václav Havel, Dana Němcová, Petr Pithart a další vždy hovořili
v množném čísle, nikdy nevystrkovali svou osobu před druhé tvrzením, že trpěli,
natož snad aby vyslovili něco na ten způsob, že trpěli více než druzí. Chomského
tvrzení je prostě lež, kterou potřeboval, aby měl čím potvrdit „svou pravdu“,
což je klasická ukázka demagogie.

Na rozdíl od Chomského ve východní Evropě žiji a nikdy jsem nic na ten způsob
od žádného ze zdejších disidentů neslyšel. A to přesto, že od těch opozičníků,
kteří umírali v komunistických gulazích a koncentrácích (většinou v sovětských,
ale třeba i v našich uranových lágrech) či kteří byli zabiti při otevřeném
odporu k totalitnímu režimu v Maďarsku a v Polsku, by podobné tvrzení znělo
věrohodně.

Utrpení se dá zvážit

Chce to prostě mít dobré váhy a na každou misku poctivě přidat to které
utrpení – a váhy nám již samy ukáží výsledek.

Před Chomského érou se ovšem míra utrpení měřit nedala, protože se vědělo, že
někdo může trpět více tím, že má zlomený palec u nohy, než druhý, který přišel o
celou nohu kvůli gangréně. Záleží na vnitřním ustrojení toho kterého člověka, na
podmínkách, v nichž žije, včetně rodinných vazeb, na stavu jeho psychiky, na
povaze toho kterého jednotlivce i a na životním momentu a prostředí, v němž se
nachází. Ale třeba i na tom, jak dokáže snášet bolest.

Ideologická zaslepenost Chomskému velí, že za to nejhorší na světě mohou
Spojené státy – podle této své priority uvažuje a jedná. Když například svého
času zpochybňoval počty mrtvých, které zavraždil Pol Potův režim, aby tím více
mohl zvýraznit americkou vinu na jiném místě zeměkoule, utrpení Kambodžanů,
kteří mnohdy umírali po mučení a znásilňování, do svých úvah nezahrnul. Nejspíše
měl váhy v opravě.

Chomsky před časem sám sebe pasoval do role disidenta, je tedy škoda, že nám
zatím nepředestřel vlastní utrpení, kterým jej zahrnují Spojené státy či
americké univerzity, kde působil či působí. Kterak jej ostrakizují americká
média. Třeba bychom se dozvěděli, že i severoameričtí disidenti vždy trpěli více
než ti privilegovaní, východoevropští.

„NEJ…“ aneb Chomsky jako celebrita

Poslední rovina virtuálního obrazu Noama Chomského spočívá v předponě „nej“.
To je už takový globalizovaný sport, že pro média je informace informací až v
momentě, kdy mohou použít předponu „NEJ“.

NEJlepší, NEJvětší, NEJuznávanější, NEJodpornější, NEJlehčí, NEJzločinnější,
NEJtěžší, NEJgeniálnější, NEJposlouchanější, NEJprodávanější, NEJdražší…

A když to slůvko začínající „NEJ“ nemůže platit absolutně, sleduje se jeho
životnost či časovost. Například: …což je za poslední rok NEJlepší podnikatel …
v roce 1969 proběhla NEJvětší hokejová bitva českého národního týmu… NEJvětším
Čechem byl letos zvolen Karel IV, zatímco loni byl NEJvětším Čechem Jan Amos
Komenský a předloni Božena Němcová… byl NEJlepší ve finále D, v němž se
rozhodovalo o udržení v elitní skupině…

Mainstream vždy potřebuje nějaké to „NEJ“ i v řadách opozice, aby se mohl
tvářit pluralitně a demokraticky. Kritik je tak – chtěně nechtěně – součástí
mainstreamu. A to Chomsky naplňuje NEJlépe, jelikož je NEJvíce slyšet, protože
je jedním z NEJvlivnějších intelektuálů současnosti.

Mainstreamová média nějakého toho „nejvlivnějšího“ či „nejuznávanějšího“
potřebují, i kdyby si ho měla vyrobit, aby zvedla svoji čtenost a sledovanost. A
ideologičtí souputníci čerstvě vyrobené celebrity se ihned připojují a pomáhají
zlepšovat a šířit mediální skládačku dotyčného, kterou kapitalismus potřebuje k
většímu růstu ekonomického růstu. To je obzvlášť u levicových kritiků
kapitalismu pikantní.

Tak vzniká z celebrity „osobnost“ a z ní pak „vůdčí osobnost“ nebo-li guru, a
z ní pak „nejvlivnější intelektuál současnosti“. (I u nás máme takové, v malém
českém měřítku.)

Že tomu tak je, stvrzuje i potřeba autora psát o jednom z nejvlivnějších
intelektuálů současnosti tuto úvahu.