Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Komentáře

František Kostlán: Hádala se duše s tělem - pár poznámek k diskusi o romské integraci a identitě

31. ledna 2012
Čtení na 6 minut

V jedné staré písni, patřící do tradičního fondu moravských a českých
lidovek, kterou pro nás společně s dalšími baladami znovuobjevil bard Jaroslav
Hutka, se zpívá:

A když bylo před kostelem,
hádala se duše s tělem.
Tělo, tělo, cos dělalo,
u duši jsi nic nedbalo…
Chodilo jsi po muzikách
a já ležím v těžkých mukách…
Nedávej mně, duše, viny,
bylas se mnou v každé chvíli…

V písničce se hádají dvě části, které tvoří člověka, tělo se bez duše
neobejde a naopak. Takto bych charakterizoval i spor o to, co vše se dá ve 21.
století zahrnout do romských tradic, který probíhá na serveru Romea.cz. Spor
duše s tělem je to proto, že jde o spor Romů mezi sebou o romskou identitu.
Pokládám tuto polemiku za důležitou v tom nejlepším slova smyslu. Je dobře, že
zamyšlení nad způsobem integrace Romů začíná úvahou o tom, jak dnes chápou svoji
identitu.

NEPŘEHLÉDNĚTE


 Drahomír
Radek Horváth: Návrat k tradičním romským hodnotám není nic jiného než snaha po
separaci



Gyulla Banga – polemika: Romská integrace dle vzoru pana D. R. Horvátha



Drahomír Radek Horváth: Integrace dle Gyully Bangy

Z mého pohledu si diskutující nevšimli pouze jednoho, avšak důležitého
momentu: Tělo se nemůže distancovat od odhodlání, které projevuje duše, a duše
nemůže říci, že ji potřeby těla nezajímají. Pravdu proto mohou mít obě strany
takové polemiky. Proto také nebylo zatěžko mnohým čtenářům ztotožnit se s
většinou toho, co napsali oba, Drahomír Radek Horváth i Gyulla Banga.

Vím, že to zní to podivně, jak by mohly mít pravdu obě strany sporu zároveň?

Zvykli jsme si považovat pravdu za osobní vlastnictví a zapomněli jsme, že
pravda je jenom jedna. A že polemika by neměla být pouhým bušením do hlav
druhých, ale především hledáním té společné pravdy. Proto také mohou být platná
obě tvrzení: Romové by se měli vzdát některých svých tradic (či jejich částí) i
to, že by se Romové některých svých tradic vzdávat neměli. To se nemusí navzájem
vyvracet. Pokud oba diskutéři – a následně i další – chtějí zjistit, co mají
názorově společného (a toho rozhodně nebude málo), měli by se seznámit s tím, co
přesně ten druhý míní oněmi tradicemi a jak chápe jejich naplňování v denním
životě. Diskuse by tedy měla pokračovat.

Například D. R. Horváth volá po emancipaci Romů mj. i s tím, že část romské
tradice ženám upírá sebeuplatnění. Jeho snaha zbavit se této části tradice však
vyznívá naprázdno. Ani ve většinové části společnosti neexistuje shoda v tom, že
žena by měla přestat otročit muži. I mezi Čechy se mnozí muži chovají ke svým
ženám stejně jako někteří Romové, protože jde – z jejich pohledu – o totožnou
tradici. Radek Horváth má ovšem svou část pravdy – není správné žít na úkor
druhého. A je dobré o tom hovořit, ptát se a společně se snažit o nalézání
odpovědí.

Druhou část téže pravdy má Gyulla Banga, a sice, že žitá tradice v tomto
případě sebou nese i jistotu a potřebné zázemí, tedy pocity oboustranně
pozitivní.
Dám příklad ze svého života: má milá žena je nešťastná, protože nechci (nepřeji
si), aby mi vyvářela večeře. Občas ji uvaří ona, občas já, většinou však
nakoupím (sic!) k večeři něco studeného. „Nešťastná“ je proto, že má – v naší
společnosti tradičně – dobrý pocit (či spíše potřebu), když pro svého muže něco
může udělat.

Podobné je to i s tím kočováním. Ve Francii či ve Španělsku mnozí Romové
stále kočují bez ohledu na to, že již probíhá třetí tisíciletí, bylo by to však
možné u nás? A chtěl by to někdo z českých Romů vůbec? Kočování je bezesporu
stále součástí života některých Romů, právě tak jako jiní Romové tuto tradici
již dávno nepěstují. Otázka ovšem nestojí tak, který z nich to dělá špatně, ale
tak, jestli jim jejich způsob života umožňuje dobré soužití s druhými. Co já
vím, jsou ohledně toho známy jak pozitivní, tak negativní příklady, bez ohledu
na to, zda dotyční kočují, či nikoli.

A s nadsázkou řečeno: Hnal bych před sebou Roma, který má hudební „hluch“ a
přesto na mě útočí svým hraním a zpěvem jenom proto, že chce dodržet tradici (Gyullo,
to se v žádném případě netýká tebe
J). Právě tak
jsem na mrtvici, když přijdu na nějakou akci, kde vystupují romské kapely, které
namísto tradičních romských písniček, které zbožňuju, hrají nějakou „moderní“
ptákovinu či rovnou převzaté rapování, které je hudbě a zpěvu podobné jen
vzdáleně. (Nelíbí se mi tedy v tomto konkrétním případě, že Romové se zříkají
části vlastní kultury a přebírají prvky kultury jiné, protože původní tradice mě
mnohem více oslovuje.)

Pokud se tedy někdo pokouší „definovat tradiční romské hodnoty a navíc tyto
glorifikovat,“ nemusí mu nutně jít o separaci na základě odlišnosti. A nelze z
toho vyvozovat, že „začleňování do společnosti se tím pádem odsouvá na vedlejší
kolej,“ jak píše D. R. Horváth. Mohlo by se tak ovšem stát, kdyby v romské
populaci převážili skuteční nacionalisté, před nimiž Radek oprávněně varuje,
protože ti mají separaci v programu. Osobně sice nikoho takového mezi Romy
neznám, ale to neznamená, že neexistují.

Tím, že oba diskutéři řekli: pravdu mám já, nikoli ten druhý, tedy tím, že
každý z nich svůj pohled na věc zobecnil, přicházejí o onu společnou pravdu. Ta
se podle mě odvíjí od tvrzení, že každá tradice sebou může nést dobré i špatné,
protože dobré i špatné se neskrývá v tradicích, ale v lidech, ať už je
praktikují či se od nich vzdalují. Integrace Romů může probíhat se silnějším i
slabším akcentem na tradice. Tradic se nelze zbavit zcela, protože s nimi
odchází i část identity. A to je v prostředí, v němž není mnoho přínosného, k
čemu by bylo lze se vztahovat, právě moudré.

Zároveň nelze stavět pouze na tradicích, už jenom proto, že část z nich je
již dnes minulostí, ale i proto, že lidé přirozeně inklinují ke vzájemnému
obohacování kultur a přebírání toho, co je osloví, či co se jim hodí z praktických
důvodů. Například Židé žijící před válkou ve střední a východní Evropě hovořili
jazykem jidiš, který sice psali hebrejskými písmeny, ale který se asi ze
sedmdesáti procent inspiroval němčinou (střední Evropa) či z velké části také
ruštinou (východní Evropa).

Oběma stranám sporu jde o věc, jak jsem pochopil z jejich článků. A to je
dobrý základ pro hledání společné pravdy. Bylo by ku prospěchu věci, kdyby se
romská duše s romským tělem i nadále hádaly a společně tak hledaly, jak nejlépe
soužít s ostatními, aniž by Romové měli pocit, že přestávají „být Romy“.

„Věcnou diskusí se přibližujeme skoro vždy k pravdě a dospíváme k lepšímu
porozumění, a to i tehdy, když nedocházíme k jednotě,“ napsal filozof Karl R.
Popper. A k tradicím (romským, českým, židovským…), které bereme většinou
pozitivně, patří i umění naslouchat moudrým. Tedy i panu Popperovi.

KAM DÁL?


 Drahomír
Radek Horváth: Návrat k tradičním romským hodnotám není nic jiného než snaha po
separaci



Gyulla Banga – polemika: Romská integrace dle vzoru pana D. R. Horvátha



Drahomír Radek Horváth: Integrace dle Gyully Bangy

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajství o Romech
Teď populární icon