František Kostlán: Extremisty hledejme spíše na ministerstvu vnitra než v iniciativě ProAlt

Zpráva
o extremismu v ČR za třetí čtvrtletí
letošního roku, kterou vydalo
ministerstvo vnitra, je co do mapování extremismu
prakticky bezcenným pamfletem. Většinou jde o
zastaralé, přehnané, účelově
vybrané či zmanipulované informace,
které mají za cíl sdělit veřejnosti,
že česká vláda je jedinečná,
zatímco její kritici jsou populisté či
rovnou extremisté. Hlavním cílem
ministerstva vnitra jsou tentokrát
„levicoví extremisté“. To
má vzhledem ke vstřícnosti tohoto
úřadu k pravicovým extremistům v
poslední době svou vnitřní logiku.

Extremistický
a populistický ProAlt

Zpráva zmiňuje krom jiných i toto
pozoruhodné tvrzení:
„Zatímco scéně
pravicově-extremistické jako příležitost
posloužily události a spontánní
demonstrace ve Šluknovském výběžku,
scéna levicově-extremistická nadále
prostřednictvím různých subjektů, např. ProAlt,
využívá tématu ekonomických
restrikcí v ČR, korupce a obecně krize veřejných
rozpočtů… Více četné,
intenzivnější a do jisté
míry populistické
vystupování iniciativy ProAlt sdružuje
různé elementy scény levicových
extremistů, od anarchistických přes
radikálně-komunistické subjekty spolu s
politickými subjekty, stranami levicového spektra
a odborovými organizacemi.“

Takže, kdo kritizuje ekonomické restrikce a korupci, je
podle úředníků populista. A iniciativa ProAlt
(iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ) je
extremistická, a to jako celek, tvrdí vnitro.

Několik jednotlivců
netvoří celek

Nelze popřít, že v ProAlt je několik jedinců,
kteří za sebou mají podivnou historii.
Například Jan Májíček gratuloval
svého času teroristickému Hizballáhu k
vítězství nad Izraelem. Nestačila mu
prostá kritika Izraele za to, že napadl Libanon, což je
kritika legitimní, a řekl bych, že i
oprávněná. Měl silné
nutkání udělat rozhovor s jedním z
teroristů ze zmíněného hnutí a
pogratulovat mu k úspěchu. To je bezesporu
extremistický přístup k věci.
Není mi známo, jestli se
Májíček od své
extremistické minulosti distancoval či se k ní
stále hlásí, je ovšem
jasné, že „díky“ němu (a
několika dalším) mohou
úředníci ministerstva vnitra shazovat ProAlt jako
celek, aniž by to komukoli přišlo divné.

Některých demonstrací ProAltu se
účastnilo i několik extremistů z iniciativ, které
by nejraději demokracii svrhly, třeba i násilně –
nezaměňovat, prosím, s legitimním,
nenásilným úsilím o změnu
ekonomického systému na jiný,
hovořím o úmyslu změnit demokratický
režim na autoritářský či totalitní,
což chtějí například mladí
stalinisté, kteří mávali prapory se
srpem a kladivem na jedné z demonstrací ProAlt.
Tyto snahy se nemusejí překrývat,
podmínkou demokracie není
neregulovaný, sociálně necitlivý
volný trh – ten naopak může fungovat i v rámci
autoritářského režimu, jak to můžeme vidět
například v Číně či do velké
míry i ve Vietnamu – a, trochu jinak, i v Rusku.

Kohák,
Bělohradský a Holomek jako extremisté

To ovšem neznamená, že ProAlt lze jako celek
zařadit mezi extremisty – tato iniciativa je složena z jednotlivců a
nemá kolektivní členy, tedy ani
žádné prototalitní či
proautoritářské organizace. ProAlt
„sdružuje lidi všech profesí,
generací i názorů, kteří
odmítají necitlivé
plošné škrty a reformy v oblasti
důchodů, zdravotnictví, sociální a
rodinné politiky, pracovního práva,
školství, vědy a kultury, tak jak jsou
připravovány současnou vládní
koalicí, a chtějí jim aktivně čelit,“
jak se píše
na jeho webu.

Ministerstvo vnitra při svém
černobílém přístupu k věci vlastně
tvrdí, že extremisty jsou i filozof Václav
Bělohradský, herečka Táňa Fischerová,
filozof Erazim Kohák, sociolog Jan Keller, spisovatelka Eva
Kantůrková, ekonomka Ilona
Švihlíková či Karel Holomek, předseda
Společenství Romů na Moravě. Ti všichni (a
mnozí další) podepsali
základní
prohlášení ProAlt s názvem Společnost se
škrtnout nedá, a
účastní se příležitostně
akcí této iniciativy – tedy i nadále
za ní stojí.

Levičáci
používají rozum, vnitro nikoli

Ministerstvo vnitra také nebere v potaz cíle a
prostředky k jejich naplňování té
které levicové iniciativy. A
tváří se, že mezi levicově
smýšlejícími lidmi
není třeba rozlišovat, všechny
nahází do jednoho pytle – v tomto směru se tedy
vnitro chová extremističtěji než
údajní levicoví extremisté.

Abych navázal na již řečené: Otázkou
například je, jestli údajní
ministerští odborníci na extremismus
umějí rozlišovat mezi snahou „svrhnout
kapitalismus“ a snahou „svrhnout
demokracii“. Či jestli vůbec vědí, že –
například – mezi anarchisty je početná skupina,
která programově odmítá
násilí, a další skupina,
která je neodmítá, ale
používá je jen v bitkách s neonacisty
a dalšími rasisty.

Nejen u anarchistů, lidí z
Antifašistické akce (Antifa), ale i u
dalších mladých levicových
aktivistů lze zřetelně pozorovat rozumný přístup
k realitě, což se o úřednících
ministerstva vnitra říci nedá. Zatímco
„levičáci“ mají jasno v tom,
že rasismus a neonacismus jsou zhoubné ideologie,
které je třeba vytlačovat na okraj společnosti,
úředníci Odboru bezpečnostní politiky
ministerstva vnitra, který zprávy o extremismu
připravuje, dělá naopak v poslední době
vše pro to, aby se rasismus i neonacismus v
naší společnosti úspěšně
etablovaly.

Brutálně proti
odpůrcům extremismu


O pozoruhodné činnosti tohoto odboru MV psal autor těchto
řádků nejednou, většinou v souvislosti s
tím, kterak jeho úředníci
nadržují pravicovým extremistům.
Pravidelný čtenář si jistě vzpomene, že to byl
právě tento odbor, který vypracoval
metodický pokyn, na jehož základě mohla policie
brutálně rozehnat
legální náboženské
shromáždění, které se v
Krupce postavilo do cesty neonacistickému pochodu, a při tom
i napadnout dva faráře, z nichž jeden ve chvíli
napadení pronášel modlitbu.

A také si jistě vzpomene, že právě
úředníci tohoto odboru obhajovali ty policisty,
kteří několikrát za sebou nechali neonacisty
beztrestně procházet romskými
sídlišti za rasistických pokřiků.
Nebýt neustálé kritiky a tlaku ze
strany zastánců lidských práv, tak by
policie tyto rasisty nezačala stíhat ani zpětně. A i tak
považuje mnohé rasistické
výšplechty či napadení Romů neonacisty
za pouhé přestupky, nikoli za trestné činy.

Spolupracovat s vnitrem?
Ani náhodou


Ještě loni, v půli roku, se ministerstvo vnitra chovalo v
této záležitosti normálně, jak je v
demokratických zemích obvyklé.
Pravicovým extremistům začalo jít na ruku až se
změnou vlády, která nutně potřebuje
nástroje k odvracení pozornosti od
svých nekončících afér, od
nekončícího
rozkrádání a korupce na
nejvyšší úrovni, i od
vlastní neschopnosti nastolit skutečné reformy
namísto škrtací mánie. A k
tomu se podpora extremistů i nálad, které
vyvolávají, hodí náramně.

Občanské sdružení ROMEA se letos na
začátku července rozhodlo přerušit s Odborem
bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR
spolupráci. (Před tím se účastnilo
zasedání společné pracovní
skupiny nazvané Task Force C, zřízené
ke společnému postupu proti pravicovému
extremismu.) „Nechceme spolupracovat s někým,
jehož představy o boji proti extremismu spočívají
v upřednostňování údajných
práv krajně pravicových extremistů před
právy menšin. A jehož představy o
spolupráci s nevládními organizacemi
spočívají v pocitu nadřazenosti vůči
nim,“ napsalo sdružení ve svém
otevřeném dopise vnitru.


Extremistické
chování úředníků

Ten, kdo podporuje extremisty (navíc tak okatě, jako
ministerstvo vnitra a policie) je sám extremistou. Kam se na
úředníky vnitráckého
bezpečnostního odboru hrabou ti, které sami tito
úředníci označují za
levicové extremisty. Autor této úvahy
promítl toto poznání i do
svého přístupu k věci: Společně s
„levicovými extremisty“ (na
vnitrácký způsob) nyní demonstruje
proti extremistům pravicovým a
vnitráckým.

Právě tak kritika nešvarů
vládnoucích politických stran i
vlády jako takové není sama o sobě
populistická, jak tvrdí
ministerští úředníci. I to
promítl autor do svého
počínání a směle kritizuje jak
vládu, tak státní
úředníky z ministerstva vnitra. Ti ve
své zprávě o extremismu namísto
mapování činnosti skutečných
extremistů zdůrazňují konání
lidí, kteří oprávněně, a
tudíž nepopulisticky, kritizují vládu.
A proč ministerští úředníci
takto postupují? Inu – rektální
horolezectví vůči vládě je pro jejich
kariéru mnohem prospěšnější
než poctivá práce. Nulové
zakotvení v civilizačních hodnotách
ostatně nevede k takovému chování jen
některé vnitrácké poskoky a policisty,
ale především ty politiky, kteří na
svých podřízených
výše popsaný přístup
vyžadují.