Fašisti, ultrakonzervativci, dezoláti, chcimíři: Nejsou vlastenci, ale nenávistníci. Stalinista Skála, Klausoudruh Ševčík, neonacista Vandas
Fašisti, ultrakonzervativci, dezoláti a většina chcimírů nejsou vlastenci, ale šovinističtí nacionalisti, kteří se neobejdou bez nepřítele – a toho si většinou sami vymyslí. Svou nenávist k nepřátelům a k odlišnostem si pěstují a utvrzují se v ní navzájem. Řada jejich výroků svědčí o jejich zvráceném, ideologizovaném myšlení a o jejich neschopnosti lidskosti a empatie.
Nejde o vlastence
Fašisti, ultrakonzervativci, dezoláti a někteří chcimíři o sobě tvrdí, že jsou vlastenci, přitom šíří nenávist ke každému, koho oni sami za vlastence nepovažují. Takoví lidé evidentně nemají svůj národ rádi, protože nesnášejí kohokoli s jiným názorem, což je většina ostatních. Ve spojení s výrazem „vlastenectví“ mají na mysli pouze svou snahu nadiktovat ostatním, co podle nich vlastenectví znamená a jak se má projevovat. A nemají rádi ani svoji zemi, protože ji chtějí vrátit do rukou Mordoru, který nás okupoval, křivil a ponižoval. Kdo sleduje dění v Rusku, především vraždění a zavírání opozičních politiků, novinářů či lidí z neziskovek, vidí zřetelně, že Putin se vrátil k metodám Stalinova a Brežněvova Mordoru naplno.
Nejenže nejsou vlastenci, ale to slovo tak dostává agresivní nádech, který mu nepřísluší, protože vlastenectví se živí vstřícností ke své zemi a národu, nikoli nesnášenlivostí. Vlastenec nemá zapotřebí hledat nepřítele, napadat jiné národy a cizince, nejde mu o vymezování se vůči komukoli jinému, ale o péči o své. Nenávistí se živí nacionalismus. Měli bychom jim proto říkat nacionalističtí šovinisti nebo, mírněji, nacionalisté.
Mentalitu takových lidí výstižně popsal spisovatel Umberto Eco ve svém románu Pražský hřbitov, kde agent ruské tajné služby říká: „Modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nějaký nepřítel. Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a pancharti se vždycky dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.“
Pojďme se na některé z nich podívat blíž, poznáme tak, co všechno ostatním soudruhům z Příčov nevadí, nebo vadí mnohem méně než liberální demokracie.
Stalinista Skála
Josef Skála je znám jako stalinista. I jako předlistopadový ideový spolupracovník StB si vybral krycí jméno Josif (Stalin, jeden z nejkrutějších diktátorů napříč dějinami, se jmenoval Josif Vissarionovič Džugašvili.)
Skála je odsouzený pachatel. V červnu 2020 tvrdil, že masakr 22 tisíc polských válečných zajatců Sověty v Katyni je „nacisty zkonstruovaný příběh“ a exhumaci těl z hromadných hrobů označil za údajnou. V březnu 2024 ho za to Nejvyšší soud pravomocně odsoudil k osmi měsícům, s odkladem na 1,5 roku. Za katyňskou genocidu sovětskou politickou policií NKVD (později KGB, dnes FSB) se Polákům v roce 1990 omluvil sovětský prezident Michail Gorbačov. V říjnu 1992 ruský prezident Boris Jelcin předal polskému prezidentovi Lechu Wałęsovi dokumenty o tomto zločinu. Mezi doklady je i rozkaz k popravám Poláků zavražděných v Katyni, podepsaný Stalinem.
Skála také zplodil podivnou úvahu k prasečáku, který v té době ještě stál na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. Řekl, že “lágrů, často horších než ten v Letech, bylo víc”. Zní to, jako kdyby kdosi tvrdil, že Lety byly horší než Osvětim, což nikdo neříkal. A to, že některé lágry byly ještě horší, přeci neomlouvá zvěrstva, která se děla v Letech. Dál naříkal, že se tak „zničí chovy prasat“ a že „majitel vepřína je v mamutí ztrátě, odškodné dostane z našich daní, kolik to bude dělat, se nám tají.“
Komunisté rádi diskutují za pomoci ekonomických argumentů, o etice nikdy neměli ponětí. Skála proto zamlčel, že prasečák postavili v Letech v roce 1973 sami komunisti. Vzkaz Skálovi tedy zní: Kdybyste měli úctu k romským obětem, nemusel by se později prasečák vykupovat.
Některé výroky Josefa Skály
Ve svém životopise pro Státní bezpečnost se Skála chlubí zradou své vlasti v srpnu 1968 a kolaborací s okupanty od samého počátku: „Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna za úsvitu na ruzyňském letišti… Snažil jsem se pomáhat sovětským vojákům i ve zdánlivě bezvýznamných věcech jejich každodenního života u nás.“ I v dalších dnech byl s okupačními vojsky v „trvalém přátelském styku“ a rozšiřoval jejich propagační materiály.
O justiční vraždě Milady Horákové, které se dopustili českoslovenští komunisté vedení sovětskými poradci, řekl toto: „Milada Horáková popravena byla. A to samo – dnes stonásob víc než tehdy – fatálně blokuje věcnou diskusi kolem její skutečné role (i role jejího okolí). Věčná škoda! Ten příběh obsahuje spoustu prvků, nad nimiž by valili bulvy i lidé, zaslepení metanolem antikomunismu. Tím víc by spadl hřebínek všem těm, kdo výkladem onoho antického dramatu oblbují důvěřivé publikum.“ Skálovi nejenže nevadí justiční vražda, má navíc potřebu ji ospravedlňovat a zpětně na Horákovou házet špínu.
Jeho odpověď na otázku moderátorky na TV Prima „Je ruský prezident Vladimir Putin válečný zločinec?: „A co George Bush, Bill Clinton nebo Barack Obama?“
Klausoudruh Ševčík
„Podporuji docenta Miroslava Ševčíka v jeho boji proti svazácké úderce,“ napsal Tomáš Vandas, předseda DSSS na facebooku. Pod tím uveřejnil fotografii, na níž je vyobrazen s Klausoudruhem Ševčíkem, předlistopadovým zastáncem centrálně plánovaného hospodářství, který se během sametové revoluce během chviličky přeměnil na zastánce volného, naprosto neregulovaného trhu, jak ho prosazoval táta tunelářů Václav Klaus, aby majetek mohli privatizovat komunisti, estébáci a kolaboranti, tedy nový typ podnikatelů Klaus-soudruzi.
Ševčík býval před listopadem 1989 předsedou základní organizace Komunistické strany Československa (KSČ) na Vysoké škole ekonomické (VŠE) a před tím dlouholetým členem Socialistického svazu mládeže (SSM), tedy svazákem. Do strany vstoupil již v roce 1984. Tvrdí sice, že byl proti okupaci Československa sovětskou armádou, ale kdyby to tak bylo, do KSČ by ho nepřijali. Komunisti po začátku více než dvacetileté okupace vyhodili ze své strany mnoho členů, protože ti s ní nesouhlasili. Věra Čáslavská v roce 2007 řekla o Ševčíkovi: „Připadá mi smutné, že člověk, který ovlivnil nejen náš život (ve sporu o smrt jejího muže Odložila, Ševčík byl jeho synovcem), ale v minulosti ublížil mnoha studentům na VŠE v Praze, má stále zelenou. Asi málokdo ví, že pan Ševčík byl před revolucí zapálený komunista, který vyučoval marxismus-leninismus na vysoké škole ekonomické! A byl přísný! Také se nechlubí tím, že ještě o revoluci kandidoval na mimořádný sjezd KSČ.“ Po revoluci otočil. „Z komunisty se přes noc stal liberál a založil si na to i Institut. Je to inteligentní, myslící člověk, který se vědomě hlásil k totalitnímu, nedemokratickému učení a režimu a využíval jeho výhod. Vydržel tak až do poslední chvíle pádu komunismu. Takový člověk nemůže být rovný…,“ dodala Čáslavská.
Seznam Zprávy upozornily na svazek komunistického Generálního štábu – Zpravodajské správy. Z něj plyne, že Ševčík se na přelomu let 1987 a 1988 na několika konspiračních schůzkách sešel se zástupci komunistické vojenské rozvědky, která ho chtěla využít na Vídeňské univerzitě, kam se chystal na stáž. Komunističtí zpravodajci zmiňují jeho ochotu ke spolupráci a charakterizují ho jako „iniciativního, pracovitého, zásadového a svědomitého“. Z jejich námluv nakonec sešlo, protože Ševčík jim zatajil, že někdo z jeho rodiny emigroval na Západ. Ševčík setkání s nimi samozřejmě popírá, stejně jako se nikdy nezmínil o svém vysokém postavení v KSČ a posluhování tomuto násilnickému režimu.
Na VŠE byl Ševčík ještě nedávno děkanem Národohospodářské fakulty. Škola ho asi nudí, protože ve volném čase chodí na různé dezolátské akce, kde ho vždy rádi viděli kamarádi z dob, kdy spolu vedli džihád za úspěšnost údernických komunistických pětiletek. Asi jeho nejvýraznější iniciativou byla snaha o stržení ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea společně s davem, čímž chtěli šovinističtí nacionalisti vzít právo druhým projevovat svůj názor na válku Ruska proti Ukrajině. Tehdy se ještě vymlouval, že šel náhodou okolo. Ševčík také tvrdil, že na dezolátských akcích vystupuje sám za sebe, ale byl zde představován jako děkan Národohospodářské fakulty VŠE a vedoucí její katedry, takže zde nehovořil jen jako občan.
Například na této demonstraci v září 2022:
I na základě toho byl z místa děkana odejit. Právem, už jen proto, že lhal. Současná děkanka ho ale údajně chce opět navrátit do vedení fakulty jako svého zástupce. Někteří lidé mají prostě nulové svědomí a neprůstřelnou vestu místo kůže. Za to se však mohou cítit skvěle mezi svými, na setkávání fašistů, ultrakonzervativců, dezolátů a chcimírů v Příčovech.
Některé výroky Miroslava Ševčíka
„Možná někdo pochybuje o tom, že to, co se děje na Ukrajině je v zájmu USA, ovšem přiznávají to desítky vlivných Američanů… Podle nich jde o válku USA a Ruska…,“ což se nepřímo týká i ČR… „Podle našich politiků musíme šetřit, abychom mohli pomáhat tomu, kdo si to mnohdy ani nezaslouží. Vydržte.“
Krátce poté, co vyšlo najevo, že za výbuchem muničních skladů ve Vrběticích stáli ruští agenti: „Docela mě fascinuje skutečnost, že výplodům instituce, které velí osoba vyznamenaná CIA (BIS – její šéf Koudelka), tak lehce ve své nenávisti k Rusku podlehne velká část médiokracie, politikové, ale i řada našich spoluobčanů, přičemž žádný přesvědčivý důkaz předložen nebyl…“
Neonacista Vandas
Vandas po listopadu 89 funkcionařil v SPR-RSČ, tedy u známého rasisty Sládka. Poté si založil Dělnickou stranu. Tu mu v únoru 2010 rozpustil Nejvyšší správní soud jako stranu neonacistickou a navazující na Hitlerův národní socialismus. „Dělnická strana v průběhu řízení tvrdila, že s nacismem nemá nic společného, nicméně průběh dokazování zjevně její tvrzení vyvracel. Vzhledem k soudem shledanému úmyslu DS nahradit současný systém demokratického právního státu totalitní ideologií nacionálního socialismu, nelze mít pochyb o předpokládaném porušení Ústavy… DS se nezříká při prosazování svých cílů ani násilí, toto násilí svou činností cíleně vyvolává a zároveň veřejně schvaluje a oslavuje násilí páchané svými členy a sympatizanty…,“ píše soud v rozsudku.
Některé výroky Tomáše Vandase
V Dělnických listech č. 22, roč. VII (5/2009): „Už bylo dost zvýhodňování parazitů, kteří se k nám hrnou ze všech koutů světa pod vidinou snadného živobytí, podepřeného štědrými sociálními dávkami. Už bylo dost tolerování nepřizpůsobivých pijavic, které navíc mají tu drzost hovořit o rasové diskriminaci a útlaku. Skončila doba netečnosti a přešlapování na místě. Stát, reprezentovaný polistopadovou garniturou, selhal…“
„Tento nepřítel, liberální režim halený do hávu demokracie a humanity, postupně rozežírá zdravé základy nejenom českého národa, ale celé Evropy. Parazité zaplavují naší zemi, chobotnice s černými chapadly rdousí naši krásnou, čistou, bílou vlast… Nechceme, aby se naše země stala žumpou, v níž se budou hromadit imigranti ze všech koutů světa, kde veškeré výhody budou mít nepřizpůsobivé menšiny a poctivě pracující občan je bude dotovat ze své kapsy.“ (Srovnej s tímto citátem – v roce 1922 vzniklo fašistické Národní hnutí, které ve svém prohlášení mělo mj. i toto: „Politické strany zavírají oči a vládní kruhy jsou plny ohledu k nepřátelům republiky, útočníkům na bezpečnost majetku, života, cti, kořistníkům těžce placených daní… Dokud mohou cizí i domácí rozvratníci útočiti na stát…, dokud mohou cizí zaměstnanci vyhánět českého a slovenského dělníka z práce a bráti cizince…, potud nejsme doma pány.“)
„Musíme finančně podporovat tzv. demokratické opozice v některých státech? Potřebujeme finančně dotovat různé pochybné spolky a organizace, jejichž jediným cílem je propagace pozitivní diskriminace, feminismu či sexuálních úchylek? … Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky.“
„Chceme zemi čistou, bílou, bez parazitů a jiné verbeže…Dělnickou stranu nikdo nezastaví. … až se Dělnická strana dostane k moci, zatočí s nevládními organizacemi, které se zabývají menšinami.“
V německém Altenburgu na tzv. Festivalu národů (Fest der Völker): „Odmítáme vizi architektů Nového světového řádu, kteří považují pevnost Evropu za poslední překážku k uskutečnění svého staletého snu, kterým je ovládnutí světa (viz konspirační teorie o ovládnutí světa Židy)…“
Vandas však byl připraven a svou stranu překlopil do již připravené skořápky s názvem Dělnická strana sociální spravedlnosti, kde pokračoval ve svém díle dál, paktoval se s německými či slovenskými fašisty včetně Mariana Kotleby. Vymetal kdejaké romské ghetto, aby tam za skandování jeho příznivců „Cikáni do plynu“ mohl nadávat na Romy, menšiny, uprchlíky, cizince, humanismus, neziskovky, liberalismus a demokracii vůbec. V roce 2011 mu soud uložil trest za výroky hanobící menšiny. Zachránil jej Klaus, kdo jiný, svou amnestií, jíž pomohl Klausoudruhům i extremistům.
Vandas má štěstí, přišla doba soudružského pochopení ostatních extrémistů, kterým již nacisti nevadí, a jejich ideologické prorůstání v boji proti liberální demokracii.
V příštím textu z tohoto cyklu se budu věnovat nepříteli, o kterého jsme nestáli: fanatismu.
