Esej: Ještě k Romanu Jochovi aneb Ach Joch! Ach jeho odpůrci!

Roman Joch, poradce předsedy vlády Petra Nečase pro lidská práva a zahraniční
politiku, vzbuzuje u části veřejnosti emotivní odpor, u jiné naopak nadšení, že
se konečně našel někdo dostatečně razantní, kdo vezme menšinám jejich privilegia
(žádná taková menšinová privilegia u nás sice neexistují, ale to nebrání těmto
„myslitelům“, aby tuto lež nerozšiřovali). Obě tyto skupiny se pletou, jelikož
se dopouštějí stejné chyby jako Joch sám: zařazují si jej a jeho konání do
ideologické škatulky. Jenže Roman Joch je přese všechno živý člověk.

Ze společenských autorit se asi nejrazantněji na adresu Romana Jocha vyjádřila
profesorka politologie Vladimíra Dvořáková, která jej považuje za
ultrakonzervativce. „Joch patří k ultrakonzervativnímu křídlu, které je ještě o
něco konzervativnější než politické myšlení George W. Bushe,“
řekla Dvořáková
Deníku Referendum. Podle ní se diskurs, jehož reprezentantem Roman Joch je, pohybuje na pomezí
xenofobie, rasismu a homofobie. Vedle toho mu vyčítá radikální antikomunismus,
jenž prý vyrůstá z extrémního konzervativního myšlení a fundamentalistického
katolicismu. Politoložka si myslí, že Jochova přítomnost v poradním sboru
premiéra bude narušovat vládnutí. „Ostatně reprezentuje myšlenkový proud, který
je v České republice marginálním a současně jej lze v evropském kontextu
považovat za součást krajní pravice,“ dodala Dvořáková.

Iniciativa ProAlt, která je proti současným vládním „reformám“, a Studenti proti
rasismu uspořádali proti Jochovi demonstraci, na níž byl k vidění i vtipný nápis
Ach Joch! A společně s dalšími občany sepsali proti jeho jmenování poradcem
petici. Kolem těchto akcí je samozřejmě hodně emocí, ale skrývá se za nimi i
dost pravdy, jen je někdy těžké to na základě mediálních informací rozlišit.
Pojďme se proto nad konkrétními body petice proti Jochovi (označenými čísly)
zamyslet čistě věcně.

1. Roman Joch vůbec neví, co lidská práva jsou: „Všechna naše práva a svobody
lze vlastně převést na práva vlastnická,“ prohlásil.

Ad1. Ano, to Joch prohlásil, ovšem jako čistě teoretickou úvahu. Mnohokrát
přitom zmínil, že dodržování lidských práv je podle něj totožné se zachováním
individuální svobody, což má celospolečenský záběr, protože společnost je
složena z jednotlivců. Nejde mu tedy pouze o práva vlastnická. Nikdy například
netvrdil, že právo shromažďovací se má „privatizovat“, přiznal naopak svým
odpůrcům právo na protest.

2. Roman Joch se opakovaně staví proti antidiskriminačnímu zákonu, který se stal
součástí českého právního řádu i právního řádu všech zemí Evropské unie. V této
souvislosti napsal, že „zákaz diskriminace v soukromém sektoru je pošlapáním
svobody. Je totalitní svou logikou.“

Ad 2. Roman Joch pojímá diskriminaci v tom nejširším slova smyslu, neaplikuje ji
pouze na menšiny, protože lidská práva chápe individuálně.
Napsal k tomu
například toto:
„Státní rasová diskriminace je nepřípustná, ale co diskriminace v soukromém
styku? Ten její typ, jenž je výrazně urážlivý k příslušníkům jiných ras – např.
cedule na dveřích hospody „cikány neobsluhujeme“, či nápis v hotelu „černochy
neubytujeme“ – je přípustné zakázat. Tento zákaz sice omezuje svobodu smlouvy,
ale je ospravedlněn důvody společenské soudržnosti a stability. Avšak ty projevy
soukromé rasové diskriminace, jež nejsou provázeny nenávistí vůči jiným etnikům,
k lidské svobodě nezbytně patří. Mějme například rómské hudební těleso. Co je
špatné na tom, když si jeho vedoucí dá inzerát, že hledá hudebníky a zpěvačky –
ale pouze Rómy? Má být tento projev svobody slova a tisku zakázán? Nesmí mít
vedoucí rómského souboru svobodu rasově diskriminovat při přijímání do
zaměstnání? Vidíme, že diskriminace sama o sobě není zlem. Samotná civilizace je
založena na diskriminaci mezi tím, co je dobré, správné, ušlechtilé a vznešené,
a tím, co je zlé, špatné, hanebné a vulgární.“

Joch je evidentně schopen v rámci toho, co chápe jako diskriminaci, rozlišit
mezi hanebným a správným. Nemusíme s ním v jeho čistě individualistickém přístupu
souhlasit, antidiskriminační zákon je třeba, protože lidská práva jsou
univerzální a mají i skupinovou konotaci, ale to neznamená, že se Joch
automaticky stává pekelníkem.

3. Roman Joch zveřejňuje homofobní názory: „Normální je totiž jen to, jak to má
v přirozeném řádu věcí být. A v přirozeném řádu věcí to má být tak, že muži mají
být přitahováni k ženám a ženy k mužům. Vše ostatní je odklon od normy, odklon
od přirozenosti, latinským slovem deviatio. A ti, kdo touto odchylkou a zároveň
i úchylkou trpí, jsou – bez urážky – devianti.“

Ad 3. Toto je nejzávažnější námitka proti Jochovi, který v tomto případě není
evidentně schopen rozlišovat mezi vrozenou homosexualitou, která má sklon v
praxi kopírovat rodinný model, a skutečnými sexuálními deviacemi, které mohou
(nemusejí, ale mohou) mít na svědomí lidské osudy. Je možné, nikoli jisté, že
tuto Jochovu zaslepenost má na svědomí nějaká ta křesťanská deviace typu
ultrakatolicismu, který se v některých aspektech překrývá s myšlenkami krajní
pravice (homofobie, antisemitismus, spiklenecké teorie). I Jocha je však nutno
posuzovat v jeho komplexnosti. Petr Nečas odůvodnil Jochovo jmenování tím, že i
jeho názory by měly zaznít, což prý neznamená, že se jimi bude vždy řídit.
Jochův názor na gaye a lesby je ovšem v rozporu s tím, k čemu si naše civilizace
došla na základě předchozích, velmi těžkých zkušeností (homosexuály, proto, že
jsou homosexuály, vyvražďoval Hitler), a zaznívat by měl pouze z okraje
společnosti, kam patří, nikoli z vládních míst.

4. Roman Joch obhajuje mučení. „Kontrolované mučení by mělo být povoleno jen za
účelem získávání informací, jež zachrání nevinné životy,“ nechal se slyšet.

Ad 4. Tento Jochův názor se dá docela dobře obhájit právě v tom případě, že
mučení teroristy zachrání životy nevinných lidí. S tím by myslím souhlasili
minimálně příbuzní obětí teroristických atentátů, ale k protestům proti němu
neexistuje důvod ani z celospolečenského hlediska. Kdo by nechtěl zachránit
nevinné lidi? Jenže problém je v tom, že ne vždy je znát, kdo je skutečným
teroristou. Mučeni jsou proto i lidé, u nichž se později prokáže, že teroristy
nikdy nebyli. S tím mají bohaté zkušenosti hlavně Rusové a Američani. Rusové
(sověti) v masovém měřítku z dob stalinismu, později z Afghánistánu a nově i z
Čečenska. Američané například ze svého tažení proti terorismu v Iráku. Údajný
hon na teroristy se u Rusů i Američanů nakonec zvrhl ve svou vlastní karikaturu.
Dvě ruské války pod hlavičkou tzv. protiteroristických akcí v Čečensku byly ve
skutečnosti od samého počátku aktem státního terorismu proti malému kavkazskému
národu, který vyústil v jeho genocidu. Pozdější terorismus některých Čečenců byl
vyvolán právě tímto ruským počínáním. O Američanech toho bylo v této souvislosti
napsáno dost, netřeba to opakovat.

5. Roman Joch se domnívá, že pokud dojde při demonstracích mládeže odmítající
hodnoty většinové společnosti k rozbíjení výloh obchodů, měla by policie do
demonstrantů střílet: „Místo výzev k rozchodu měla ona pošahaná mládež uslyšet
jiný zvuk – zvuk nabíjení policejních pušek.“

Ad. 5. Joch ovšem hovořil o gumových projektilech, které nezabíjejí. A, jak
dodal ke svému článku později (ale před vznikem petice), střílet by se mělo
pouze v tom případě, kdy by byly ohroženy lidské životy či zdraví a policie by
již neměla jiné možnosti, jak ony životy a zdraví ochránit. Toto měl Joch ovšem
napsat už v článku „Zvuk nabíjení pušek – aneb jak se patřičně zachovat k
rabující lůze,“ který vyšel v Lidových novinách 1. 6. 1998. (Přečíst si jej
můžete
zde). Střílení gumovými
projektily do demonstrantů lze omluvit pouze tehdy, když ohrožují životy či
zdraví druhých.

6. Roman Joch pohrdá politickým systémem demokracie s všeobecným volebním
právem. Ve svém textu pojatém jako politická utopie odehrávající se v roce 2110
hovoří o „tmářských dobách demokracie“, která dávala volební práva všem. V nové,
lepší společnosti budou mít volební právo pouze ti, kdo odvádějí na daních více,
než kolik pobírají od státu na dávkách. Právo volit bude mít ještě jednu
podmínku: „U mužů je to dobrovolná vojenská služba a u žen ochota mít děti“.

Ad 6. Zde bychom potřebovali více informací, jak to Joch skutečně myslel. On sám
říká, že to takto předložil studentům jako podklad pro zamyšlení nad takovou
společností či nad tím, kam a jak může demokracie degenerovat. Někteří američtí
profesoři dávali svým studentům obdobné příklady: studenti si měli představit,
jak to vypadá v totalitní, komunistické společnosti. Na základě toho pak vznikla
diskuse o povaze takového režimu.

7. Roman Joch je stoupencem názoru, že pravice má právo „nastolit pravicový
autoritativní režim“, pokud by „západní civilizaci hrozil zánik v důsledku
politické a intelektuální impotence levice“. Augusto Pinocheta, muže, který
svrhl demokraticky zvoleného prezidenta a povraždil několik tisíc svých odpůrců,
Váš poradce zařazuje mezi ty, kteří „nejsou bez poskvrny; ale nejsou ani beze
cti,“ píší autoři petice premiérovi Nečasovi.

Ad 7. Jde o typický omyl pravicových intelektuálů, k nimž Jocha můžeme počítat.
Pokud by západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální
impotence levice, nastolení pravicového autoritativního režimu tento zánik
potvrdí, nikoli zastaví. Západní civilizace stojí na tradičních hodnotách, jak
říká i Joch, především na desateru jako prvotním společenském základu, i na
vyznávání lidských práv, respektive na takovém pojetí lidských práv, k němuž se
postupně dobrala přes vlastní omyly (například: fašismus, nacismus, komunismus).
Povraždění několika tisíc odpůrců, kterého se dopustil Pinochet, je samo o sobě
důkazem toho, že pravicový autoritativní režim vede k zániku toho, co
představuje západní civilizace po zkušenostech dvacátého století (především
gulagy, koncentráky, dvě ničivé války), a to stejně spolehlivě jako
nedemokratické režimy levicové.

Tradiční hodnoty, demokracii a lidská práva lze jen velmi těžko ochránit tím, že
veškeré jejich zásady na čas porušíme a budeme se chovat jako jejich odpůrci. To
je cimrmanovský úkrok stranou prvního řádu. Každé takové počínání – i v případě,
že se země po čase vrátí k demokracii, jako se to stalo ve Španělsku či v Chile
– musí nutně západní civilizaci negativně poznamenat. O tomto negativním
působení svědčí množství lidí ochotných podřídit se kdykoli „vládě silné ruky“
(autokratickému režimu) či jejich ochota jednat nedemokraticky vůči menšinám i
v demokratickém režimu, protože pokládají takové konání za přijatelné, normální
či dokonce za normu. Mohou si přeci mimo jiné říci, že i ten Pinochet došel k
demokracii násilnou cestou.

Jochovi je vyčítáno i mnohé další, například to, že je zastáncem
trestu smrti. “Jsem ale pro trest smrti za chladnokrevně realizované vraždy,“
říká k tomu sám Joch. To ovšem není nic proti lidským právům. Tradice zrušení
trestu smrti je z historického hlediska vteřinová – začala sotva před několika
desetiletími. Celá dlouhá tisíciletí před tím byl trest smrti běžným prostředkem
k potrestání těžkých zločinů, k nimž v dávnověku patřila třeba i krádež dobytka,
který sloužil celému kmeni k obživě. A dodnes je trest smrti platný v některých
státech USA.

Osobně jsem též pro trest smrti – u teroristů, totalitářských vládců a dalších
masových vrahů. Problémem je však jediný skutečně relevantní argument proti
trestu smrti: dochází k mnoha justičním omylům a popravováni jsou nevinní lidé.
Takže, prosím, trest smrti nechme zrušený, ale nepokřikujme na jeho zastánce, že
nic nevědí o lidských právech. Teroristi, kteří vraždí nevinné lidi na základě
svého fanatismu, nacističtí totalitáři, kteří vraždí druhé z rasismu, komunističtí
diktátoři, kteří vraždí kvůli třídnímu boji, a další masoví vrazi, mají jediné
právo, kterým je právo na řádný soud. Pokud jsou odsouzeni k smrti (jako
například Saddám Husajn), nejsou jim tím upírána lidská práva, ale pouze to, co
sami upírali jiným.

S tím souvisí i Jochův údajně radikální antikomunismus. Marně jsem na internetu
hledal článek či výrok, kde by Joch řekl vůči komunismu něco skutečně nejapného
– a nic takého jsem nenašel. Joch je antikomunistou, protože je proti totalitě. V tomto slova smyslu se cítím být antikomunistou také, protože jsem bytostným
demokratem. Nesdílím ovšem Jochův jednobarevný a paušalizující pohled na
socialismus – ten může (nemusí, ale může) být i demokratičtější než
liberalizující všeobjímatelnost, jež například vedle běžných svobod umožňuje politikům a jejich favoritům i svobodu beztrestně krást a tunelovat.

Joch je též kritizován za svůj negativní postoj ke školní výuce sexuální
výchovy. „Nejsem proti sexu – zeptejte se mé manželky. Nejsem proti sexuální
výchově – zeptejte se mých dětí. Jen jsem přesvědčen, že to všechno se má
primárně odehrávat v rodině." I to je legitimní názor, výchova dětí by se měla v
prvé řadě odehrávat podle představ jejich rodičů.

Závěrem petice můžeme číst tento pozoruhodný názor: „Z uvedených citací i
dalších publikovaných postojů Romana Jocha jasně vyplývá, že lidskými právy v
tom pojetí, v jakém jsou v evropském kontextu rozvíjena a v jakém jsou i
součástí základních právních dokumentů tohoto státu, pohrdá.“

Vraťme se k protijochovské argumentaci profesorky Vladimíry Dvořákové, která
vychází ze stejného pohledu na svět jako autoři petice. Roman Joch není žádný
rasista, k Romům je naopak vstřícný: „Na romské komunitě je sympatická
soudržnost rodin a byla by škoda, kdyby jsme se dobře míněnou, leč neprozíravou
státní politikou, zasloužili o rozpad rodin a rodinné soudržnosti," řekl v ČT. V
osobní rovině Joch hájí práva Romů právě tak jako práva kohokoli dalšího,
romskou problematiku vidí jako sociální problém, což je pohled střízlivý a
objektivní.

Joch je proti státem nadirigované pozitivní diskriminaci, zároveň však dodává, že v České republice
žádná taková pozitivní diskriminace neexistuje, jen se bojí, aby u nás nebyla zavedena.
Nemá cenu osočovat někoho, kdo je proti ní, má smysl diskutovat o tom a snažit
se dosáhnout nějakého kompromisu. Joch sám jistý úkrok k takovému kompromisu
nabízí, vyslovil se pro vznik podnikatelských zón v sociálně vyloučených
lokalitách a pro zavedení daňových úlev: „Každý podnikatel, který tam založí
firmu a zaměstná místní lidi, bude platit nižší daně než jiní podnikatelé. Je
nutné nastartovat lidem jejich kariéry, jejich práci. Ukázalo by se také jestli
ti lidé vůbec chtějí pracovat nebo jen pobírat sociální dávky." V mnohém se
dokonce Joch shodl s Michaelem Kocábem (kterého jinak kritizoval), například na
zachování Agentury pro začleňování, po omezenou dobu. Nečasův poradce je
přesvědčeným zastáncem toho, že všichni lidé, bez ohledu na národnost, etnicitu
či příslušnost k nějaké společenské skupině mají coby jedinci stejná práva a
povinnosti jako kdokoli jiný.

Joch je ovšem typický homofob, což by samo o sobě mělo postačovat k tomu, aby se
nestal poradcem předsedy vlády v zemi která se sice zvolna, ale přeci jen blíží
k jakés takés demokracii. Je však také třeba vědět, že takových homofobů u nás
žije velmi mnoho, většinou je můžeme hledat mezi ortodoxními věřícími napříč
konfesemi, především však u našich starých známých předkocilních katolíků. Není
to zas tak dlouho kdy poslanec KDS Pavel Tollner, v podstatě běžný
křesťansko-demokratický politik, neváhal během televizního přenosu ze Sněmovny v
souvislosti s homosexuály použít výraz prasata či prasečiny.

Bojovníci proti gayům a lesbám se najdou dokonce i mezi homosexály samými, pokud
vyznávají ideologii podobnou té Jochově, jelikož u těchto lidí je ideologie
silnější než jejich přirozenost a zdravý rozum. Vzpomeňme například člena
kalifornského Senátu Roye Asbhburna, otce čtyř dětí, který během čtrnácti let v
úřadu vytrvale hlasoval proti všem iniciativám, které měly chránit lidská práva
gayů, včetně protidiskriminačního zákona a uznávání sňatků uzavřených mimo
Kalifornii. Hlasoval dokonce i proti symbolickému memorandu k výročí vraždy
bojovníka za práva gayů Harveyho Milka. Ashburn letos v březnu navštívil gay
klub, vzápětí poté ho policie zatkla za řízení v opilosti. Pak se veřejně
přiznal, že je sám gay.

Roman Joch neuznává práva kolektivní, menšinová, protože to odporuje jeho
ideologii. Jakoby říkal, že menšina nemůže mít žádné vnější či všeobecně známé
znaky, pro něž může být pronásledována nebo společensky nepřijatelná. U gayů a
leseb, kde jsou tyto znaky zřejmé (a kvůli nimž byli pronásledováni a vražděni),
dokonce jejich kolektivní menšinové právo – registrované partnerství – přímo
odmítá. Zkušenosti mnoha Romů, například při shánění práce či bydlení, hovoří
také o něčem jiném: jsou posuzováni svým okolím kolektivně, paušalizovaně.
Podnájem či zaměstnání velmi často nedostanou jenom proto, že jsou Romové, nikdo
bohužel nezkoumá, jací jsou jako lidé – jedinci, individuality. A to je také
jeden z důvodů k zajišťování jejich práv coby menšiny.

Míra Jochovy zaslepenosti odpovídá míře ideologizace jeho myšlení. Neboť právě
to je hlavní Jochův problém, nikoli snad to, že by byl nedemokratický bojovník
proti lidským právům, jak je podáván protistranou. Joch je skutečně pouze
teoretik, který nemá valné ponětí o praxi, o skutečném životě „tam dole“, neví,
co lidi v denodenním životě skutečně trápí, nezná ani data, z nichž by mohl
vyvodit konkrétní závěry. Co zná dobře je neokonzervativní ideologie bushovského
typu a podle ní posuzuje dění okolo sebe.

Dosud měl Joch krásný život, stačilo mu vše zasadit do předem připravené
dogmatické konstrukce, když měl předmět dotyčný tu drzost, že odmítal mít stejný
tvar s jejími fochy, soustruhoval jej Joch svou demagogií tak dlouho, až se
formálně přizpůsobil. A bylo hotovo. Tento nalinkovaný život „podle příručky“ mu
ovšem s nástupem do poradcovského sboru končí. Návrhy zákonů nestačí posuzovat
jen na základě nějaké teoreticko-ideolodicko-dogmatické klece, je nutné na ně
nahlížet z mnoha různých kritérií. Je třeba zkoumat, jaký by ten který zákon
(návrh) měl praktický dopad. A tu musí zvednout pozadí z pohovky i ideologický
tajemník neokonzervativců z Občanského institutu a jít do terénu, jinak jeho
rady přestanou být věrohodné i pro konzervativce Nečase. Přejme Romanu Jochovi,
ať je v tom úspěšný, ať mu co nejdříve spadnou ideologické brýle a začne věci
poměřovat empaticky, mohli bychom z toho mít užitek všichni.

A ještě je třeba říci, že Jocha nemá cenu diabolizovat i proto, že výše zmíněný
problém se přímo týká i většiny jeho odpůrců, kteří k dění přistupují stejně
jako on, pouze v obráceném ideologickém gardu. Namísto pokusu o věcné rozebrání
jeho názorů zaujímají vůči němu ideologické postoje. To nepřekvapuje u mladých
levicových aktivistů – mladí lidé berou věci spíše srdcem, což může být i
sympatické.

U lidí, kteří navenek vystupují jako vědci je však takové počínání naprosto
nepřijatelné. Profesorka Dvořáková namísto politologické analýzy předkládá
veřejnosti ideologický soud. Aniž bych se chtěl dopustit paušalizace, stává se
pomalu obvyklým jevem, že takovéto ideologizování je – především v rámci
společenských věd – vydáváno za vědecký postup. A to je civilizační problém,
nejen český. Znám více studentů, kteří v domnění, že spřádají vědecké teorie
předvádějí úpornou ideologizaci myšlení. A jde i o studenty prestižních škol v
USA či Velké Británii, kde namísto vědeckých postupů mnohdy pěstují levicový
intelektualismus. Tito mladí lidé se ke své vlastní škodě nakazili nemocí zvanou
ideologizace myšlení od svých pedagogů, kteří na vědu již dávno rezignovali,
protože ideologie jim přináší pohodlí a uspokojení. Ideolog může rezignovat na
promýšlení věcí, protože vše je předem jasné, dané, předurčené „génii“ té které
ideologické teorie. Nedivme se tedy jenom a právě Jochovi, který je jen typickým
produktem západní civilizace, právě tak jako Dvořáková a mnoho dalších.