Emil Ščuka: Amari phen e Eva Davidová
Drahá Evičko,
právě jsem se chystal napsat ti dopis a poděkovat ti za krásné fotky, které
jsi nám zapůjčila na výstavu. Tvoje fotografie, Evičko, jsou nádherné. Je vidět,
že ten, kdo nemá rád Romy, nemůže tak krásně fotit a tvoje fotky jsou úžasné
právě proto, že ty nás vidíš v tom pěkném světle. Ty s námi cítíš, prožíváš naše
bolesti a trápení, žiješ náš romský život a žila jsi ho celý život, a proto jsou
tvoje fotky nádherné. Ať mi odpustí Jan Koudelka, já vím, je to věhlasný
a světový fotograf a taky má krásné fotky o Romech, ale ty tvoje – ty jsou od
srdíčka.
Vím, že jsi ze zdravotních důvodů nemohla přijít na vernisáž výstavy, a proto
ti píšu tento dopis, Evičko, abych ti poděkoval za sebe a za všechny, co jsme tu
výstavu pořádali, a za všechny lidi, kteří na tu výstavu přišli a přijdou. A
v tom se ke mně dostala nějaká informace, že snad už si ten dopis nepřečteš? Já
tomu ale nechci věřit a vím, že ten dopis si přečteš. A proto ho budu psát dál.
Tak se nezlob, Evičko, pokud ten dopis bude příliš dlouhý. Víš ale, už jsme se
neviděli nějaký ten pátek a je toho vlastně hodně, co jsem ti neřekl a chci ti
to říct teď. Pamatuješ, Evičko, jak jsme se vlastně seznámili? Já si na ten den
pamatuji tak, jako kdyby to bylo včera. My jsme se se souborem Romen ze Sokolova
chystali do Budapešti a do Miskolce na kulturní zájezd. Bylo to v roce 1985 a
tebe jsme přibírali k nám do autobusu v Praze společně s Petrem Víškem a Lubošem
Horváthem z Tachova. A všechno to vlastně spískal Luboš, protože Luboš nás měl
doprovázet a on říkal: ,,A co kdyby s námi jela i Evička?‘‘
A pak jsme se vídali dost často, Evičko. Pamatuješ? Asi za měsíc byla
konference v Českém Krumlově, kterou pořádal Etnografický ústav, a byl tam
dokonce přítomen ředitel ústavu, doktor Robek a vybavíš si, co tenkrát
prohlásil? Že neexistuje romská kultura a že v socialistickém státě se bude
rozvíjet pouze kultura československá, kultura dělnické třídy. No, větší
hloupost nikdo z nás, co jsme na té konferenci byli, neslyšel. Hodně nás to
všechny urazilo a nesouhlasili jsme s panem Robkem. A víš, jak jsme tam chystali
v Sokolově Dny romské kultury? A někoho napadlo, myslím, že to byl Tomáš
Haisman, jeho napadlo, pozvat našeho ředitele. Tomáš v tom ústavu pracoval a my
jsme to udělali. Pana ředitele Etnografického ústavu Robka, jsme požádali, aby
nám na té akci Dny romské kultury v Sokolově, stříhal pásku a řekl slavnostní
projev. No nečekali jsme, že přijde. Spíš jsme čekali, že z toho budeme mít
problém. Ale kupodivu se pan ředitel dostavil, přestřihnul slavnostní pásku a
měl projev. A najednou mu nevadilo, že mluví o romské kultuře.
Aby toho nebylo málo, tak za měsíc jsme se viděli ve Východné, kde Villiam
Gruska připravil historický program Ľudia z rodu Rómov. Byl to na tu dobu
fenomenální kulturní program, který zachycoval tradice Romů. Ve Východné bylo
snad 300 Romů z celé republiky a všichni tě znali. Se všemi sis tykala a všichni
na Tebe volali: ,, Amari Evička!‘‘ A ty jsi byla šťastná. A zase ti svítily oči
a tancovala jsi a zpívala. A přišli i tvoji známí z Trebišova, z Petrovan a
Bučkovci z Banské Bystrice. A všichni byli tvoji kamarádi. A já jsem žasnul,
kolik máš romských kamarádů a jak tě všichni mají rádi. V ten moment jsem si
uvědomil, že jsem taky rád, že jsem tvůj kamarád!
A ve Východné jsme se ještě víc spřátelili. A asi po dvou letech jsme se
domluvili, že uděláme něco pro televizi a uděláme hudební film a zachytíme život
a dílo jednoho z největších romských muzikantů Jožky Feča. Začali jsme psát
scénář a přizvali jsme ještě Evu Magallovou z Kulturního domu hlavního města
Prahy a společně jsme napsali scénář. Přes všechny problémy se schvalováním
filmů a s prosazením, jsme nakonec za půl roku odjeli natočit film na Slovensko.
Režíroval ho Jirka Chlumský, můj výborný kamarád. A kameru měl Martin Kubala,
náš vynikající kameraman. Já si z toho vybavuji jeden večer, kdy karlínští
Romové něco oslavovali. A pak se nepohodli a začala bitka – rvačka. Prali se
všichni chlapi, ženy, děti a já jsem trnul hrůzou, jak to ráno dopadne. Režisér
a celý filmový štáb chtěli natáčení ukončit. Režisér řekl, že nic takového
neviděl, protože zasahovaly záchranky. Ty jsi to vše vysvětlila a řekla jsi všem
Pražákům z filmu, že vlastně o nic nejde, že Romové si večer třeba dají po hubě
a ráno spolu normálně mluví. A skutečně to tak bylo. Ráno skoro nikdo nic
nevěděl a všichni zase drželi spolu a filmový štáb jenom kroutil hlavou a
nevěřil vlastním očím. A ty jsi všechno věděla, ty jsi nás znala. A zase jsem
měl důvod si tě vážit, protože jsi nás znala dokonale. Film jsme úspěšně
dokončili. Až po čase jsme se dozvěděli, že tento film získal i nějaké ocenění
na filmovém festivalu v zahraničí.
Jak tak vzpomínám, Evičko, co jsme všechno zažili, tak se mi vybavuje Národní
třída v roce 1989. Byl pátek odpoledne a před domem troubil Honza Červeňák –
taxikář, náš společný kamarád. Zazvonil a zeptal se mě: ,,Co děláš doma? Jak to,
že nejsi venku?‘‘ Já říkám: ,,Já maluju chodbu.‘‘ Ale on říká: ,,Neblázni, celá
Praha je na nohou a ty si tady v klidu maluješ. A Eva Davidová čeká v autě.
Rychle se převleč a přijď, jedeš s námi!‘‘ Tak jsem ani moc nepřemýšlel, rychle
jsem se oblékl a šel jsem s Vámi. A ty už jsi seděla v autě a říkala jsi:
,,Emile, víš co se děje v Praze? Bude revoluce.‘‘ Já říkal: ,,Evičko, jaká
revoluce?‘‘ Ty jsi říkala: ,, Jo, bude revoluce, uvidíš.‘‘ A měla jsi pravdu.
Tak jsme dojeli na Národní. A v tom ten Honza zastavil, tak nešťastně, že jsme
se ocitli uprostřed úlu – z jedné strany, studenti, z druhé strany policie –
pohotovostní pluk. Taky díky tobě jsem na té Národní byl a takhle jsem se
vlastně dostal do toho revolučního děje i tvou zásluhou, Evičko. A pak už to
znáš. Založili jsme ROIKU a ty ses stala členkou strany.
A na 5. kongresu IRU – světového kongresu Romů – v Praze jsi byla oceněna a
vyznamenána nejen z mé strany, ale oni tě navrhovali takové veličiny, jako byl
profesor Hankook z Texasu, Christo Krčjukov z Bulharska, Donald Kendrik
z Londýna, Marcel Courtiade z University ze Sorbonny a Naďa Demeter z Moskvy.
Oni všichni tě respektovali a uctívali a byla jsi pro ně velká žena, která
pomáhá Romům. A dali ti vyznamenání!
A ty jsi se vlastně, Evičko, od začátku angažovala ve všech důležitých
romských organizacích. Ty jsi dokonce byla i na zakládajícím sjezdu mezinárodní
romské unie v roce 1971 v Londýně. Vidíme tě tam na fotkách, s doktorem Cibulou.
Na té fotce je taky organizátor kongresu Grattan Puxon a Donald Kenrick, tvoji
celoživotní angličtí přátelé. Evičko, pamatuješ, byli jsme společně na kongresu
ve Varšavě. Spali jsme dokonce v jednom pokoji, ty na posteli a já na zemi,
protože tam bylo mnoho delegátů a na mě už nezbyla postel. A ty jsi pak byla za
Československo ve volební komisi a já jsem byl zvolen generálním tajemníkem. Ty
jsi přišla za mnou po volbách a řekla jsi: ,,Emile, scházeli ti 3 hlasy na
prezidenta,‘‘ Já říkám: ,,Neblázni, to není možné, však já tady nikoho neznám,
akorát Rajka Djuriče, se kterým jsem si to dopisoval 10 let.‘‘ ,,Ale je to
pravda,‘‘ řekla jsi, ,,však ti to všichni dosvědčí.‘‘ A já jsem si těch voleb
vážil, protože takové osobnosti, jako byla Agnesa Daroczi z Budapešti, Rudko
Kawczynski z Německa, nebyly zvoleny do žádné z funkcí, ač o to usilovaly.
Na jaře, když jsme plánovali letošní výstavu společně s kolegy, jsme tě
chtěli pozvat a věřili jsme, že na té výstavě budeš a že ji slavnostně otevřeš.
Nejenom, proto, že jsi nám půjčila své fotografie, ale i proto, že tě máme rádi.
Nevěděli jsme, že ti to zdraví nedovolí. A když jsem s tebou, Evičko, v květnu
telefonicky hovořil o výstavě, věřil jsem pevně tomu, že se na té výstavě
uvidíme. Bohužel, tomu tak nebylo. Den po této výstavě, den po vernisáži jsi
odešla navždy do romského nebe. Všichni věříme, že patříš do našeho nebe a že se
v romském ráji budeš cítit dobře. Všichni věříme, že v našem romském ráji žiješ
a že dál děláš svoji práci, protože v našich myslích a srdcích žiješ dál. A na
druhou stranu jsme rádi, že v romském nebi nejsi sama a že tam máš své přátele.
Evičko, pozdravuj od nás Milenu Hübschmannovou, Hanku Šebkovou, Editu
Žilnayovou, Luboše Horvátha, Martu Bandyovou a všechny naše známé, všechny další
naše známé, moc všechny pozdravuj a řekni jim, že všechny máme moc rádi a věř
mi, že ty, Evičko, zůstaneš v romských srdcích NAVŽDY.
Ač Devleha Evičko.
Tiro phral
O Emil Ščuka
